Už sis zvykl, že hraješ v bíločerveném?
Jasně! Zatím můžu upřímně říct, že je všechno super. Jsem v Třinci nadšený. Jen teda výsledky bychom mohli mít lepší. Věřím ale, že se startem extraligové sezony se to zlepší. Jsem ve vynikající organizaci, ve které si užívám každý jeden den.
Jak obtížný byl proces změny prostředí? Popiš mi, co všechno musí hráč zařídit, když přestupuje.
Ze všeho nejdřív jsem si sháněl bydlení, pak jsem si zařizoval živnost. Všechno ale bylo vyřízené rychle. Během hokejového života už jsem se stěhoval několikrát. Patří to k tomu, zvykl jsem si. Třinec je od Trenčína něco málo přes hodinu, takže to domů nemám daleko.
Platilo u tebe, že když se ti ozvali Oceláři, měl jsi jasno?
Naprosto, žádné dlouhé rozmýšlení. Když jsem se dozvěděl o zájmu Třince, nadšeně jsem souhlasil a za pár dnů hned podepsal smlouvu. Nebylo co řešit, Oceláři jsou jednou z nejlepších organizací v Evropě. Jsem fakt rád, že jsem tu. Snažím se ode všech učit a zlepšovat se.
Jak náročné byly první týdny a měsíce? V Třinci jsou často hráči překvapení intenzitou tréninků a nasazením všech…
No, nebudu lhát. Taky já jsem byl hodně překvapený. (usmívá se) Něco takového jsem nikdy nezažil. Intenzita tréninků na ledě i v posilovně je obrovská. Každou vteřinu se jede na sto procent. Líbí se mi to, ale prvotní šok byl velký. Ve většině klubů si starší hráči občas něco odpustí, poleví. Tady ale ne. Naopak! Když nad tím přemýšlím, řekl bych, že právě tohle je hlavní důvod, proč je Třinec tak úspěšný. Skupina lídrů je tady neuvěřitelná, všem nám jdou příkladem.
V Trenčíně jsi byl lídrem ty. Jak se teď srovnáváš s jinou pozicí v rámci týmové hierarchie?
Věděl jsem, do čeho jdu. Že se tady ode mě nebude očekávat žádné lídrovství. Naopak to beru tak, že se chci od zkušených kluků učit. Upřímně řeknu, že jsem třeba zjistil, že jsem asi nebyl tak dobrý kapitán, jak jsem si myslel. Sledovat lídry v Třinci je velká škola.
V porovnání s Trenčínem ti zatím ubyly i minuty na ledě. Je pro tebe motivací si víc času na ledě uhrát svými výkony?
Nemám s tím absolutně problém. Hraju ve čtvrté lajně, ale nevadí mi to. Vždycky jsem byl hráčem, který zvládne zahrát na jakékoli pozici. Ať už hraju centra či křídlo, ať už mám úkoly ofenzivní nebo defenzivní. Hraju pro tým. Je mi jedno, jestli hraju dvacet nebo deset minut. Jasně, každý chce být na ledě co nejčastěji, ale opravdu mám na prvním místě tým.
Jdeš do české nejvyšší soutěže s pokorou? Několik hráčů přicházelo v minulosti ze Slovenska s velkými očekáváními, ale neprosadili se.
Všichni mi říkají, že česká extraliga je o level výš oproti té slovenské. Rychlostí, šikovností, úrovní hokeje, vším. Myslím si, že mi pomůžou zkušenosti, které už jsem nasbíral. V mládeži jsem odešel do Švédska, zkusil jsem si taky juniorku ve Finsku. Na pár zápasů taky Ameriku. Každé liga byla jiná, všude jsem si musel zvykat. Doufám, že tohle mi v aklimatizaci pomůže.
Proč byl mladý Viliam Čacho takový cestovatel?
Vždycky mě zahraničí lákalo. Ve Švédsku jsem byl rok a půl. Bohužel jsem se zranil, pak jsem se nedokázal vrátit v takové formě. Vrátil jsem se na Slovensko. Byla to ale jen mezizastávka. Přišla nabídka z USHL, univerzitní soutěže v USA. Tam to ale nedopadlo, pořádně mi nedali šanci. Další rok přišla nabídka dvoucestné KHL smlouvy od Jokeritu Helsinky. Velká výzva a nejlepší rozhodnutí, jaké jsem udělal. Dalo mi to strašně moc do hokeje i do života. Poznal jsem, jak fungují velké kluby, ve kterých se nic neodpouští.
Do áčka Jokeritu bylo daleko?
Docela jo. Měli pod smlouvou čtyřicet hráčů. I když se někdo zranil, měli spoustu náhrad. Spíše brali hráče z farmy, ne z naší juniorky. Občas jsem s áčkem trénoval, ale zápas jsem bohužel nedostal.
Když jsi pak přišel do Prešova, hned jsi dostal na dres kapitánské céčko. Totéž pak po přestupu do Trenčína, což není úplně zvykem. K tomu připomínám, že ti je pořád teprve 24 let.
V Prešově jsem dostal céčko až během sezony. Hodně jsme prohrávali, trenéři chtěli udělat nějakou změnu. Já se vždycky snažil jít příkladem, dělat všechno na maximum. Trenéři to ocenili, dali mi tuhle odměnu a důvěru. Nejsem typ lídra, který by v kabině řval, spíše jsem všechny burcoval. Začali jsme pak vyhrávat. Do Trenčína jsem se vracel jako odchovanec.
Nedoufali, že v tobě budou mít kapitána na příštích deset let?
Asi ano, možná byl takový plán. Nikdo mi ale odchod do Třince nevyčetl, rozešli jsme se v dobrém. Chtěl bych jim i touhle cestou poděkovat. Měl jsem ještě rok platnou smlouvu, ale i tak mi nedělali žádné problémy a pustili mě.
Musela být velká odpovědnost být kapitánem právě v Trenčíně. Před tebou velké “C” na dresu nosili třeba Milan Bartovič, Branko Radivojevič nebo Robert Petrovický.
Na všechny tyhle borce jsem se chodil jako kluk dívat. (usmívá se) Věděl jsem, že to céčko znamená hodně. Minulá sezona byla bohužel celkově zvláštní, nepovedená. Neměli jsme stadion, domácí zápasy jsme hráli v Dubnici. Bylo to znát. Snad jsem ale roli zvládl, byť to výsledkově dobré nebylo. Vypadli jsme už v předkole play off.
Český divák tě poprvé výrazněji zaznamenal až letos na mistrovství světa. Byl to splněný sen?
Rozhodně, ani jsem nečekal, že si ho splním takhle brzy. Už během sezony jsem objezdil všechny reprezentační turnaje, na kterých jsem odehrál solidní zápasy. Začínal jsem věřit, že by to mohlo vyjít. Finální příprava byla ale velký nervák. Věděl jsem, že jsem asi na hraně, takže každé zužování kádru byl stres. Dobře to ale dopadlo a na šampionátu jsem si zahrál.
K tomu jsi byl druhý nejrychlejší hráč turnaje. Byla ti naměřena rychlost 37,6 km/h!
Samotného mě to překvapilo. (směje se) Myslím, že jsem dobrý bruslař, ale na prvních krocích ve startu ještě musím zapracovat. Když naberu rychlost, dovedu ji udržet. Druhé místo v žebříčku mě ale překvapilo. Snad ukážu svoji rychlost i fanouškům v Třinci.
