Partnerský klub Nadační fond President Cup
MISTR 2010/2011
MISTR 2018/2019
Pohár prezidenta 2010/2011
Pohár prezidenta 2014/2015
Werk Arena Rozpis ledu Fanshop

Lukáš Krajíček uzavřel kariéru (1. část)

15.07.2020 · Klub
LUKÁŠ KRAJÍČEK se ani po půl roce definitivně nezbavil zdravotních problémů s jícnem, kvůli kterým přerušil v lednu kariéru. Nemoc a každodenní bolest se snažil od loňského léta porazit vůlí, ale po poradě s nejbližšími usoudil, že bude nejrozumnější pověsit brusle na hřebík. U hokeje ale možná zůstane. Láká ho trénovat děti v přípravce. Oceláři se s bývalým kapitánem oficiálně rozloučí ve WERK ARÉNĚ začátkem nové extraligové sezony.

Krajíček si za poslední rok a půl připsal jen devatenáct startů. "Doufal jsem, že se ještě vrátím, ale jsem realistou. Poslední dvě sezony jsem moc zápasů kvůli otřesu mozku a problémům s jícnem neodehrál. Honza Peterek přišel v lednu s výborným nápadem, že přerušíme smlouvu a necháme si zadní vrátka, kdyby se mi udělalo dobře. Říkal mi: "Třeba se v play off budeš cítit zdravý a můžeš nám pomoci." Ale ani dnes ještě nejsem stoprocentně fit. Cítím se sice o hodně lépe a nemoc ustupuje, ale pořád mám drobné problémy."

Zkušenému obránci se celou kariéru vyhýbala zranění a první vážnější zdravotní potíže u něj nastaly až loni v lednu v Chomutově, kde utrpěl otřes mozku. Sezona mu předčasně skončila a mistrovskou jízdu Ocelářů prožíval jen v roli diváka.

"Trvalo zhruba tři a půl měsíce, než bolest úplně odezněla," upřesnil Krajíček. "Už nevím, v jaké fázi loňského play off to bylo, ale zkoušel jsem jít na led. Cítil jsem se lépe a chtěl jsem zjistit, co se mnou trénink udělá. Následující dva dny se mi ale motala hlava. Když jsem klukům fandil při zápasech, vadil mi také hluk v hale i světlo ze zářivek. Ani řízení auta mi nedělalo dobře na oči. Je to takový blbý úraz. Fit jsem byl až na start letní přípravy."

Ne nadlouho. Brzy se mu opět přitížilo. "Po otřesu mozku jsem začal s tréninky, dostával jsem se do pohody, o kterou mě připravil zánět jícnu druhého stupně. Od té chvíle jsem měl bolesti každý den od rána do večera a trvalo iks měsíců, než vůbec trochu polevily. Držel jsem i striktní dietu, během níž jsem zhubl osm až deset kilo. Nemohl jsem se proto už minulý rok připravit na sezonu, jak bych si představoval, a na výkonech se to podepsalo. Teď by to nebylo jiné," popsal Krajíček.

První problémy s trávením se u něj objevily loni po letní dovolené v Thajsku. „Jedl jsem pálivá jídla a trochu mě chytl žaludek. Myslel jsem si, že jde o střevní chřipku a neřešil jsem to. Po návratu domů jsem si občas dopřával klasickou naši kuchyni. Nezapřu, že jsem Čech, mám rád bůček i koleno, a vytvořil se mi zánět. Na něj se navázal reflux jícnu, při kterém se šťávy vracejí ze žaludku zpátky do krku. Nic příjemného."

Za spouštěč nemoci dnes považuje kombinaci pikantního jídla se stresem a stavy, které prožíval po otřesu mozku. "Kdybych mohl vrátit čas, přestal bych jíst pálivé věci. Tím jsem si určitě nepomohl, když jsem měl jícen chycený," litoval Krajíček, jehož překvapilo, kolik lidí trpí stejným problémem. "Přijde mi, že jde o generační nemoc. Nejde se jí ani lehce zbavit. Je uvnitř těla, těžko se léčí, protože pořád něco jíte a pijete. Nejde o škrábanec, který zalepíte a zahojí se," podotkl.

Držel klasické diety pro ženy

Lukáš Krajíček proto dodržoval od loňského léta přísnou dietu, aby se uzdravil. "Vyřadil jsem mastná, silně kořeněná a pálivá jídla. Hodně věcí jsem nemohl, i zdravé potraviny jako citrusy nebo rajčata. Každý organismus taky reaguje jinak a člověk zjišťoval, co mu sedí a nesedí. Na druhou stranu bolest je stejná, i když jíte netučný bílý jogurt nebo žebra. Jen by se mi zánět nehojil, pokud bych si dával mastná jídla, ta jsou pro jícen to nejhorší," popsal Krajíček.

Hodně postrádal kávu. "Miluju ji. Nedovedl jsem si představit hrát bez kávy, byl jsem schopen před zápasem vypít i tři šálky. Oživila mě, nabudila, ale musel jsem ji úplně vyřadit. Přišel jsem tak o rituál, který jsem měl celou kariéru zažitý. A bylo více věcí, které jsem musel lámat přes hlavu. Bylo to nové a nepříjemné."

Lékaři mu také doporučovali jíst pětkrát šestkrát denně a menší porce, aby tolik nezatěžoval žaludek a jícen. "Byl jsem zvyklý jíst hodně, ale ubral jsem, i kvůli každodenním bolestem. Musel jsem se nutit, abych něco snědl. Stávalo se mi proto, že moje tělo nemělo už v půlce tréninku z čeho brát energii a nemohl jsem zbývající cvičení jet naplno. Měl jsem štěstí, že byl Venca (trenér Varaďa) velice chápavý a nechával mě na ledě podle mého pocitu."

Situace ho vyčerpávala i psychicky. "Každý den jsem přemýšlel, co bude, zda mi bude lépe. Chtěl jsem to zlomit vůlí. Když se ale dlouhodobě cítíte mizerně a od doktorů víte, že se vás tahle nemoc může držet celý život, zapochybujete, že se situace zlepší. Nebylo jednoduché chystat se v takových stavech na trénink a zápas."

Navíc i výrazně zhubl, najednou měl při výšce 188 centimetrů okolo 80 kilogramů. "Bylo při dietě těžké nabrat svalovou hmotu a dostat se do nějaké formy. Komplikací bylo, že jsem se po tréninku a zápase nemohl ani pořádně najíst a dodat tělu, co potřebovalo. Hokej ani jídlo jsem si neužíval, i když jsem požitkář. Chybělo mi úplně všechno. I blbá rajčata v salátu. Nemohl jsem tučné sýry, tvaroh. Povolený jsem měl jen bílý jogurt bez tuku. Klasická dieta pro ženskou, přitom jsem byl vrcholovým sportovcem."

Přiznal, že mu proces léčby ztěžoval i hokejový režim. "Není jednoduché stravovat se pravidelně pětkrát šestkrát denně, k tomu hodně cestujete. Například Jarda Kameš se mi snažil objednávat zvláštní jídla, co jsem mohl, ale v určitých městech to nešlo. Na Kladně mají snad jen jednu restauraci. Nemohl jsem se maximálně soustředit na hokej, tento zádrhel mě provázel každý den."

Na zánět jícnu bral i tři měsíce léky. "Zjistil jsem, že mi ale vůbec nepomáhají. Když jsem porovnával své zkušenosti s lidmi, kteří trpí stejným problémy, většina také tvrdila, že jim žádné prášky nezabírají. I lékař, který se těmto potížím věnuje čtyřicet let, mi říkal, ať se na ně vykašlu, že se tělo zahojí samo. Dodal, že je klíčové, abych dodržoval správnou dietu. Jen tak by se podle jeho slov jícen zklidnil a zánět by odešel," řekl Krajíček. "Už je mi lépe, i koleno jsem si už dal. Jen nejím kůže," přiznal se s úsměvem.

Trápení vyvrcholilo před utkáním v Mladé Boleslavi

Lukáš Krajíček nestihl kvůli zánětu jícnu start poslední sezony, naskočil až do šestého kola. Když nastoupil po téměř devíti měsících, měl při rozhovoru s novináři u sebe děti Nikolase s Izabelou. Prohlásil, že mají velkou radost, že zase hraje. Během jeho dlouhé absence se jej totiž neustále doma vyptávali, kdy ho znovu uvidí na ledě.

"Můj konec přijali bez problémů. Dcera to ale ještě pořádně nevnímá. Má čtyři roky a je ráda, že je táta doma. Sedmiletý syn hokej miluje, byl rád, že se na mě může chodit dívat a fandit. V Třinci se mu líbilo, ve škole tam byl spokojený, trénoval s přípravkou Ocelářů. Ale možná už i zapomněl, že jsem hrál," pousmál se.

Tehdy se vrátil v době, kdy měli Oceláři zkraje sezony dost zraněných obránců, a proto hrál hodně. "Bavilo mě to, ale i vycucávalo. Až se všichni uzdravili, zavolal si nás Venca k sobě. Chtěl hrát na sedm beků s tím, že někdo bude mít menší čas na ledě. Ne, že bych se obětoval, ale navrhl jsem, že to budu já. To mi pomohlo, ale mělo to své úskalí. Když nejste tolik v herním zápřahu, přicházíte o sebevědomí. Podle toho moje hra vypadala, střídal jsem lepší a horší zápasy. Pociťoval jsem, že i stárnu a že je stále těžší dostávat se do formy. Už to nebylo jen o nemoci," vysvětlil.

Poslední soutěžní utkání odehrál 19. ledna proti Liberci. S týmem ještě odcestoval i do Mladé Boleslavi, kde už ale nenastoupil. "Už když jsme tam jeli den předem, bolelo mě v autobuse šíleně břicho. Věřil jsem, že se z toho vyspím, ale nepřešlo to a takhle silná bolest přetrvávala poprvé i na rozbruslení při pohybu. Tehdy jsem si řekl, že se už nebudu trápit. Bojoval jsem tak dlouho, že jsem na to už lidově řečeno neměl nervy. Nebyl jsem ani spokojený s tím, co předvádím v zápasech. Občas jsem se cítil dobře, jindy ne. Moje výkony ovlivňovala nemoc. Nepomáhalo to mně, spoluhráčům, klubu. Nikomu."

Po rozbruslení odjel na hotel a sdělil své manželce Tereze, že chce skončit. "Ještě jsem byl ale na vážkách, volali jsme si asi hodinu. Klukům přišlo divné, že jsem nedorazil ani na oběd. Po rozhovoru s ženou jsem se ve svém rozhodnutí utvrdil. Trenérovi a poté i vedení klubu jsem popsal, jaká je situace a že nemá smyl pokračovat. V hlavě jsem měl ale tuto myšlenku v průběhu sezony vícekrát. Tlačil jsem rozhodnutí o konci kariéry před sebou."

V hlavě měl i slova zkušeného lékaře. "Řekl mi, že někteří se zánětu jícnu nikdy nezbaví. Někdo žije s mírnějšími, jiný většími následky. Nemoc se po určitém jídle nebo ve stresových situacích může vracet. Vyhráno nemusí být nikdy. Záleží na životním stylu a hokejový režim mi neprospíval. Trápil jsem se dlouho. Zdravotní problémy mě tak dohnaly po poradě s nejbližšími k rozhodnutí, že bude nejrozumnější kariéru ukončit a začít se věnovat normálnímu životu," vysvětlil Krajíček, který měl v Třinci původně smlouvu ještě na další dvě sezony.

Dovede si představit, že bude trénovat děti v přípravce

Lukáš Krajíček dodal, že se na novou životní etapu velmi těší. "Jsem teď se synem v podstatě na každém tréninku, naplňuje mě to. V Třinci je měl brzy ráno, nedával jsem to. Potřeboval jsem se vyspat. Hodně rodičů vstávalo v šest hodin, ale já jsem posílal manželku. Nemohl jsem s ním trávit čas a radit mu, jak radil táta mě, když jsem byl malý. Mrzelo mě to. Je to další z pozitivních stránek, že jsem skončil."

Dovede si představit, že by v budoucnu předával zkušenosti malým dětem v Prostějově. "Vím jistě, že chlapy trénovat nechci. Nevadilo by mi ale, kdybych se motal okolo prcků v přípravce. Zatím ale neplánuju nic. Mám volno a užívám si, že se na syna můžu koukat. Máme sto metrů od domu i tenisový klub, malá už pinká. Je to fajn. Jedinou mou povinností bylo v poslední době odvést děti na trénink a do školy."

Věnuje se i dalším zálibám, na které během kariéry neměl čas. "Jsem takový zahradník. Baví mě kosit trávu, střihat si stromečky. Tohle mi zabírá dost času. Zajdu si na ryby. Hlavní ale je, že můžu být s rodinou i rodiči. Viděli jsme se během mé kariéry jen na pár týdnů v roce. Tohle je příjemná změna," uzavřel Lukáš Krajíček.

Právě poslední vánoční svátky v něm také zanechaly hlubokou stopu. Asi po dvaceti letech si je dosytosti vychutnal v klidu rodinného kruhu. "V Rusku neslaví Vánoce 24. prosince, ze zámoří jsme to měli k našim rodičům daleko. I v extralize je v tomhle období minimum volna. Chybí vám během sezony nejen rodina, ale i kamarádi. Míjí vás jakékoli narozeniny, protože jste pořád v tahu. Člověk celý život cestuje a žije z tašky. Pořád jsme lítali po světě a museli být někde na čas. Tentokrát jsem si Vánoce opravdu užil. Všichni jsme byli pohromadě a máme teď celkově na sebe i více času, protože jsme se vrátili do Prostějova," dodal.

Na prvním tréninku se rozplakal, otec ho drezuroval

Lukáš Krajíček si na svůj úplně trénink v životě pamatuje velmi dobře - rozplakal se a utekl. "Přijeli se tehdy na mě podívat z Luhačovic i babička s dědou, ale nechtěl jsem jít ani led. Nevím proč, protože hokej jsem chtěl vždy hrát. Z vyprávění táty vím, že jsem uměl bruslit ze všech dětí, které byly na ledě, nejlépe. Ještě předtím jsem totiž první krůčky dělal na místním prostějovském rybníku. Jen jsem musel překonat strach. Už si nepamatuju, kdy a jak se to zlomilo. Možná mi táta něco zakázal anebo slíbil."

Právě otci vděčí za základy. "Táta byl samoukem a učil se tím, že se chodil koukat na zápasy mého staršího bráchy (Jana), který hrál taky dlouho v extralize (Zlín, Opava, Slavia Praha). Přitom sledoval hlavně obránce, kteří dobře bruslí a umí to i s pukem. Například Miloše Holaně. Chtěl mít ze mě útočného beka."

Metody svého otce přirovnával k drezuře. "Namlátil do mě, jak se mám sklouznout a přešlapovat. Nebo jak mám stát na ledě. Furt na mě řval, abych měl tělo ve správné pozici. Třeba: Zadek dolů, kolena od sebe! Byl tvrdý, ale díky jeho přístupu jsem se naučil základy už v brzkém věku. Přesně tohle se musí učit od malých špuntů. Zlozvyky už později nejde jen tak předělávat. Navíc bruslení je dnes daleko důležitější než před dvaceti lety. Když se podívám na mistrovství světa dvacítek, to jsou samí krasobruslaři."

Krajíček má sedmiletého syna Nikolase, který jde v jeho šlépějích. Chodil do přípravky v Třinci, teď trénuje v Prostějově. "Nejsem tak tvrdý jako byl táta na mě. Ale jsem přísný, protože vím, že bez toho nejde, pokud bude chtít hrát hokej. Vidím, že má talent na sporty, pinká i tenis. Je dobře, že není zaměřený jen na hokej a určitě ho povedu k všestrannosti - ať umí udělat kotoul, vylézt na strom jako kdysi my. To je taky důležité," uzavřel.