Partnerský klub Nadační fond President Cup Třinecké statistické okénko Klubový informační systém
MISTR 2010/2011
MISTR 2018/2019
MISTR 2020/2021
MISTR 2021/2022
Pohár prezidenta 2010/2011
Pohár prezidenta 2014/2015
Werk Arena Rozpis ledu Fanshop

Konec šedesátých let v Třinci: Mucina vzpomíná, jak se hrál hokej na rybníku

21.08.2022 · Lubomír Černek, Hutník
Třinec se dnes pyšní nádhernou hokejovou arénou a čtyřmi mistrovskými tituly, ale ještě v 60. letech minulého století se zde hrála na přírodním ledu krajská soutěž. Na dobu, která předcházela současné dominanci Ocelářů, v rozhovoru pro Hutník s úsměvem vzpomíná Jindřich Mucina, jeden z nejlepších třineckých hokejistů z konce šedesátých let.

„Moje generace měla obrovské štěstí, protože neexistovaly televize, mobily, a také ve škole skutečně učili tělocvikáři. Na pohyb se dbalo. Například na střední škole v Opavě jsme mívali před vyučováním v šest hodin ráno i rozcvičku,“ řekl Mucina, jedna z osobností, které připomíná výstava Sportovní okamžiky na Třinecku v Muzeu Třineckých železáren a města Třince.
 
„Jsem rád, že jsem hokej odmalička hrál. Přinesl mi hodně zážitků a těší mě, že jsme po sobě něco zanechali. Připravili jsme svým následovníkům půdu pro lepší zítřky,“ uvedl dnes 82letý pán, který nastupoval v elitním útoku Třince při jeho historicky prvním postupu do druhé ligy.
 
Vím, že jste při vzniku klubu (1929) ještě nebyl na světě, ale možná jste zaslechl nějakou historku, v jakých podmínkách se u nás hokej rodil. Co byste prozradil?
 
Tak to vás zklamu. Vím jen, že se začínalo na Glejtowně (rybník pod katolickým kostelem), kde áčko hrálo a trénovalo. Areál hlídal správce, připravoval led, hráči měli i šatny. Ale ani jako dítě jsem se tam nechodil dívat na zápasy. Za prvé rodiče by mě nepustili, utkání začínala až večer. A za druhé, raději jsme hokej hráli.
 
Kde jste hráli?
 
Byli jsme odkázáni na místní rybníky. Chodilo se hlavně na Pališkův v Líštné a na Kubišovku, který byl v místech, jak dnes stojí Lidl. Nacházely se tam dva rybníčky, na jednom bruslily děti a zamilované páry, na druhém jsme si postavili ze sněhu branky a mydlili denně hokej. A nejen to. U Kubišovky byl ještě svah, a tak jsme si brávali také lyže. Stávalo se, že jsme třeba po zápase sjížděli vedlejší kopec. Trávili jsme takhle po škole volný čas a rodiče nás museli večer nahánět domů.
 
 
Jak těžké bylo tehdy sehnat například brusle?
 
Vzpomínám si, že jsme záviděli Láďovi Glajcarovi, jehož tatínek se v Třinci věnoval zápasu. Ten měl jako jediný Kanady, to bylo něco. Ostatní měli většinou brusle na kličku, které se nasadily na zimní boty a připevnily. Používal jsem jednu dobu nuceně i brusle s vroubky, protože moje máma chtěla, abych se stal krasobruslařem. To bylo hrozné. Hodně jsem padal, často jsem měl rozbitá kolena. Časem jsem se doma vzepřel, že je nechci, a podpořil mě táta. Vzal je do werku a zbrousil vroubky. Až když jsem odcházel na střední školu do Opavy, tak jsem dostal horovky.
 
K bruslím se váže ještě i jedna historka. Kustoda nám v Opavě dělal pan Venclík, který pracoval jako švec. Jednou dostal od jednoho Kanaďana brusli, celou botu rozkuchal a udělal z ní jeden pár. Táta mi je při odchodu na vojnu do Dukly Jihlava koupil. Měly v sobě drátky, aby chránily nohu před zásahem pukem a byly hodně těžké.
 
Asi se v té době hodně improvizovalo, že?
 
To ano, například jsme používali na rybníku místo chráničů na holeně školní sešity. I s hokejkami to bylo všelijaké, hrál jsem také s dědovou hůlkou, kterou potřeboval k chůzi. Místo přileb se nosily čepice a vzpomínám si, že když jsem hrál během vojenské služby za Duklu Litoměřice, tak jsme se utkali i se slavným CSKA. Jeho hráči přijeli v takových tankistických helmách, taky jsme je potom zkoušeli, ale nechytlo se to. Dresy taky byly těžké, z vlny, abychom nezmrzli. Pamatuju si, že jsme někde na Slovensku hráli i v mínus 25 stupních.
 
Podmínky se v Třinci zlepšily s postavením zimáku v roce 1967, přírodní led poprvé vystřídal umělý. Byl to velký rozdíl?
 
Stadion byl ale pořád otevřený, a když napadl sníh, tak jsme jej museli na trénink odhrabat. Stávalo se, že jsme i během zápasu odklízeli sníh, protože najednou napadlo dvacet centimetrů. Nepříjemné bylo, když pršelo. A když foukal vítr určitým směrem, tak se popílek snášel na led a soupeři si stěžovali, že mají kvůli tomu tupé brusle. Život nám usnadnilo, až stadion zakryla střecha (1976).
 
 
Jak na vás v tomhle kontextu působí dnešní WERK ARENA?
 
Je nádherná, klobouk dolů, co se vybudovalo. Přál bych si ale, aby v ní hráli za áčko i kluci, kteří pocházejí přímo z Třince a okolí.
 
Chodíte se dívat?
 
Na juniorský hokej a prožíval jsem jej zejména, když ho hrál i můj vnuk (Filip Krzak) a získal s Třincem titul mistra republiky. Ve finále porazili Spartu (2019), to byl krásný zážitek, cítil jsem se nejšťastnější. Od malička jsem jej vedl k hokeji. Zavazoval jsem mu brusle, vozil jsem ho autem na tréninky i z tréninků, na zápasy. I když se mi nechtělo, musel jsem a stálo to za to. 

Příběh Muciny: Jeho talent objevili na střední

Až téměř ve třiceti letech si zahrál Jindřich Mucina první mistrovský zápas v dresu Třince. Mužstvo posílil před sezonou 1967/68 jako zkušený hráč, který působil i tři roky v nejvyšší československé hokejové soutěži. „Můj táta mě chtěl v Třinci přihlásit do dorostu, ale tehdejší funkcionář mu to rozmluvil, že jsem malý, chudý a že bych se do hokejových kalhot vešel třikrát. Tak z toho sešlo,“ vzpomínal s úsměvem 82letý Mucina, který vynikal technikou a bruslením.
 
Jeho talent objevili až na střední zemědělskotechnické škole, kam zamířil ve 14 letech. „Starší ročníky stříkaly před školou vodu a dělaly led, abychom si mohli zahrát. Všiml si mě náš tělocvikář Klapetek, který hrál za Opavu, a přihlásil mě do dorostu. O rok později vypadli muži z první ligy, a když omlazovali tým, tak mě vytáhli do áčka. Mělo to rychlý spád. Kuriózní je, že jsme s profesorem Klapetkem potom nastupovali v jedné lajně.“
 
Hokejovou adresu si nemohl vynachválit. „V Opavě se udělal v 50. letech první umělý led v republice a jezdily tam národní mančafty, naše nejlepší kluby. Na vlastní oči jsem tak viděl už tehdy Zábrodského. Jak vyhráli naši MS (1947 a 1949), nosili kožené bundy a vzpomínám si, že každý hokejista ji chtěl mít. Taky jsem si jednu odřenou pořídil. To jsem už dostával v Opavě i nějaké odměny. Říkalo se tomu kalorné a na přilepšenou jsem dostával 200 korun v létě a 400 v zimě.“
 
Do juniorské reprezentace mu pomohl skandál
 
Jindřich Mucina prozradil, že si jediné dva reprezentační starty připsal nečekaně. „Naši vyhráli 7:3 nad Sověty, a jak vítězství slavili, tak rozbili skříňku KSČ. Ještě ten večer proběhla velká razie a vyšetřovalo se to. Někteří dostali dvouletý zákaz reprezentace za juniory, a jelikož jsem byl náhradníkem, tak jsem si zahrál za národní tým dva zápasy proti kanadským mančaftům, které působily v Anglii,“ vysvětlil Mucina.
 
Zůstalo jen u dvou utkání. „Měl jsem ještě jet hrát do Švédska, ale složila mě horečka a velké bolesti. Zjistili, že mám kloubové revma, někde jsem přechodil angínu. Z nemoci jsem se kurýroval v těšínské nemocnici dva měsíce, a tím moje reprezentační kariéra skončila. Ale sešla se tam tehdy velká konkurence, byla to éra Golonky a spol.“
 
Přestoupil do ligy za manšestráky, svetr a tři tisíce
 
Z Opavy narukoval na vojenskou službu v Jihlavě, ale vzhledem k nabitému kádru byl uvolněn do Litoměřic, se kterými postoupil do ligy. Nejvyšší soutěž si ale zahrál až v Českých Budějovicích.
 
„V Litoměřicích chtěli, aby celá naše lajna zůstala, ale chtěli jsme pryč. Ve hře krátce bylo, že bychom všichni tři zakotvili v Pardubicích, ale nakonec jsme se rozprchli jinam. Já šel do Budějovic. Dostal jsem manšestráky, jeden svetr a tři tisíce korun. Tak to v té době bylo. Za vyhraná utkání jsme dostávali 75 korun v první lize i v Třinci. Patnáct procent jsme z toho odváděli ČSTV. Byla to taková sportovní daň.“
 
O nejvyšší lize v 70. letech nemluvili
 
Z Českých Budějovic zamířil Jindřich Mucina přes Mladou Boleslav do Třince. Domů se vrátil před sezonou 1967/68 a v dalších dvou letech se s mužstvem radoval vždy z postupu. „Splnili jsme tím cíle, které klub měl po výstavbě nové haly (na Lesní) i posílení kádru. 
 
O nejvyšší soutěži se ale nemluvilo. V té době byl sportem číslo jedna fotbal, hrála se tu ještě v 70. letech několik sezon nejvyšší soutěž. I po sestupu se plánoval návrat a hokej byl v pozadí. Hodně lidí navíc chodilo i na házenou, atletiku,“ přibližoval Mucina.
 
Do paměti se mu z třineckých zápasů nejvíce vrylo přátelské utkání proti švédskému týmu Skelleftea. „Byla to velká událost, dorazily tři tisíce lidí. Možná i více. Každý byl zvědavý a to, že jsme je porazili 4:3, byla obrovská senzace. Hráli doma ligu a Třinec tenkrát nic neznamenal, nastupoval v krajské soutěži. Podcenili nás, brali to jako srandamač. Ale taky je potřeba objektivně přiznat, že jsme měli z půlky vypůjčený mančaft z týmů v okolí. Sami bychom na ně neměli. Byli jsme amatéři, kteří hráli hokej pro radost. V zimě jsme během sezony měli na provozech TŽ úlevy, ale v létě jsme pracovali. Taky jsem dělal ve werku na účtárně. Zážitků je fakt hodně.“
 
 
Fotografie k článku poskytlo Muzeum Třineckých železáren a města Třince, kde aktuálně probíhá výstava Sportovní okamžiky na Třinecku.