Pomáháme Veronice na nohy!

Když posloucháte vyprávění téhle statečné ženy, najednou si zcela jasně uvědomíte, jak jsou některé naše vlastní životní problémy v tomto kontextu naprosto malicherné a nicotné. Letos to bude už šestý rok, kdy je upoutána na invalidní vozík a její stav nezbytně vyžaduje nákladnou lékařskou péči.

Paní Veroniko, zkusme ještě jednou přiblížit osudný okamžik...

Stalo se to v roce 2010, kdy jsem po autonehodě utrpěla poranění krční páteře a míchy, diagnóza zní - spastická tetraparéza. Následkem úrazu došlo k částečnému ochrnutí končetin. Nyní se mohu pohybovat jen díky invalidnímu vozíku. Bez pomoci manžela bych to nezvládla, je mi velkou oporou.

Kdy vznikla myšlenka podpory od Ocelářů?

K Ocelářům jsem se dostala díky manželovi, který je dlouhé roky fandou klubu. Když nám to dovolí čas, tak společně jezdíme do WERK ARENY fandit. Byli jsme na chatě, manžel nemohl spát a stále uvažoval nad tím, jak nám pomoct, abychom mohli zlepšit rehabilitaci. V jeho hlavě se zrodil nápad, oslovit Oceláře. Rozhodl se proto, že lepší bude nepsat dopisy, ale řešit to osobní schůzkou. Vysvětlil celý můj příběh a zhruba už půl roku jsme ve spojení s třineckým klubem.

Nedávno jste měla možnost mluvit se Zbyňkem Irglem. Jak na vás tohle setkání zapůsobilo?

Zbyněk je mým oblíbencem, moc jsem si přála ho osobně poznat. Bylo to emocionálně silné setkání. Všichni víme, čím si Zbyněk prošel, jak musel bojovat se zdravím. Částečně se dokážu vcítit do jeho situace, vím, co prožíval.

Dnes jste mohla vhodit úvodní buly...

Bylo to hrozně emotivní, chybějí mi slova. Když jsem opouštěla led, dojetím jsem brečela. V tu chvíli mi nedocházelo, co se vlastně děje. Až později jsem vstřebávala své pocity. Zanechalo to ve mně velký dojem. Ještě jednou chci Ocelářům poděkovat.