Když nefunguje prádelna, je problém. Kustodi vyprávějí zážitky z Hradce

Lidem v Hradci Králové se minulou středu večer nabídl v centru města nevšední pohled: To když kustodi třineckých Ocelářů po vítězném utkání kolem autobusové zastávky naváželi několik nákupních košíků hráčského prádla do veřejné prádelny. První trip Ocelářů v sezoně jim nabídl nevšední zkušenost.

Množství prádla a ručníků, které během jednoho zápasu spotřebuje hokejový tým, se neměří na kila. 

Počítá se na počet zaplněných nákupních košíků. A na základě zkušeností z Hradce klidně i na počet vhozených mincí do automatu. Kustodi třineckých Ocelářů Jan Lamacz a Pavel Smelík s úsměvem vzpomínají na kuriózní zážitek, který si pro ně připravil vůbec první venkovní trip Třince v sezoně.

„Odjížděli jsme do Hradce v úterý, den před utkáním, ale už v pondělí nám volali kustodi Mountfieldu, že jim nefungují na stadionu pračky. A že i oni sami jezdí prát oblečení a dresy svého týmu do veřejné prádelny ve městě. Poslali mi na ní adresu, já na klubu nafasoval vak drobáků, a začalo se prát jako v nějakém americkém filmu," usmívá se Lamacz. 

„Za normálních okolností si realizační týmy vycházejí vstříc. Třeba Liberec do WERK ARÉNY dorazil přímo ze zápasu v Olomouci, proto jsme dresy Bílých Tygrů prali přímo v Třinci našemu soupeři my. V Hradci ale kvůli technické závadě tohle nešlo."

Třinečtí kustodi tak po předzápasovém tréninku i po samotném zápase v Hradci museli vyrazit do veřejné prádelny, byla to vskutku úsměvná operace. „Byla tam jen čtyřproudovka, u které nešlo zaparkovat. S dodávkou jsme proto zaparkovali u autobusové zastávky, na blikačky, a nechali ji radši zaparkovat, abychom zvládli v případě nutnosti co nejrychleji odjet. Lidi, kteří na zastávce čekali, se asi nestačili divit: Z dodávky jsme začali kolem nich na chodníku vozit jeden nákupní vozík zpoceného prádla za druhým," usmívá se Smelík.

„Uvnitř byly čtyři pračky a tři sučičky. My do nich ládovali prádlo a pak drobáky. Pračka na deset kilo oblečení byla za 120 korun, dvanáct minut sušičky za 50 korun. Abyste si udělali představu o tom, kolik jsme toho do prádelny navezli, naházeli jsme do automatů v drobných mincích skoro tři a půl tisíce korun," vypráví Lamacz. 

Ale bylo to jen tak tak... 

„Ta prádelna totiž závírá v devět večer, po zápase jsme měli co dělat, abychom to stihli. Ve dveřích té prádelny je elektronický zámek, po deváté večer se sice dostanete ven, ale už ne dovnitř. Já tam přijel za pět devět, dveře za mnou se zavřely. Musel jsem je zevnitř otevírat, zatímco Smelda vozil další a další nákupní vozíky. Takhle jsme si otevírací dobu prodloužili asi o dvě hodiny," usmívá se třinecký kustod. „Ráno jsem tam už před sedmou čekal, až se dveře zase otevřou. Aby nám věci z praček nikdo nevzal."

Jeho kolega Smelík doplňuje: „Hlavně jsme měli strach, aby v prádelně nebylo plno. Času nebylo mnoho, Hradec je studentské město, a kdyby si uvnitř zrovna potřebovali prát prádlo studenti, nevím, co bychom dělali. Naštěstí tam kromě nás a jedné paní, co zrovna přijela nejspíš z dovolené, nikdo nebyl."