Na Třinec mám jen dobré vzpomínky, říká legendární Jozef Daňo

Mnozí příznivci Třince na něj vzpomínají do dnešního dne. Elegantní bruslař, brilantní technik a především produktivní útočník. Jeho vzpřímené držení hlavy snad nelze zapomenout. Jozef Daňo byl na konci devadesátých let a přelomu tisíciletí ofenzivní oporou Třince. V uplynulém týdnu coby trenér juniorů Trenčína navštívil Werk arénu. Při této příležitosti zavzpomínal na zdejší angažmá.

Jozef DAŇO působil v třineckém dresu v sezonách 1995 až 2001. Během šesti let nastoupil včetně play-off k 238 zápasům. V nich dokázal skórovat 75krát a přidal 117 asistencí. V roce 1998 získal s Třincem stříbrné medaile, o rok později se mohl radovat z bronzu. Oblíbený útočník zanechal výraznou stopu také ve slovenském národním výběru. Naše východní sousedy reprezentoval na olympijské premiéře v roce 1994 (Lillehammer), kde vstřelil památné dva góly Kanadě v základní skupině, kterou Slovensko následně vyhrálo. Zúčastnil se i ZOH 1998 v japonském Naganu a čtyř světových šampionátů. Celkově za národní mužstvo odehrál 117 zápasů, zaznamenal 45 gólů.

Jak tedy populární "Jožo" vzpomíná na časy, kdy oblékal dres s nápisem "HC Železárny Třinec"?: "Na Třinec vzpomínám jen v dobrém. Byly to nejlepší roky mé hokejové kariéry. Měli jsme tehdy mimořádně silný tým, ale hlavně velmi dobrou partu, která táhla za jeden provaz. Mohl jsem v Třinci působit déle, ale v roce 2001 jsme se nedohodli na prodloužení smlouvy a odešel jsem hrát do Ruska. Tam jsem ale nehrál dlouho. Poté jsem působil v Rakousku. Všude se mi hrálo dobře, ale Třinec zůstal v mém srdci asi nejvíc."

V roce 1995 byl Třinec v nejvyšší soutěži nováčkem. Jak se zrodil jeho přestup z trenčínské Dukly pod Beskydy?: "V tom roce jsem měl možnost hrát i v jiných zemích. Ve hře bylo Finsko a Švédsko. Mě ale nejvíce oslovila třinecká nabídka. Důvod byl jednoduchý. V té době jsme měli malého syna a nechtělo se mi nikde daleko stěhovat. Rozhodně jsem si chtěl zahrát českou ligu, která byla kvalitnější než slovenská a věděl jsem, že Třinec buduje ambiciózní tým. Z Trenčína to navíc do Třince nebylo daleko, proto jsem zvolil tuto možnost," popisuje svůj přesun do Slezska.

Na konci minulého tisíciletí měli tehdejší Železáři skutečně velice kvalitní kádr. Na které spoluhráče nedá zapomenout? :"Byl by to dlouhý seznam (směje se). Namátkově mě napadá Petrovka, který tady hraje dodnes. Dále pak Lubina, Ujčík, Kaděra, Král. Ale také silná slovenská ekipa - Sekeráš, Kontšek, Jánoš. V obraně nelze zapomenout na Jirku Kuntoše. Tvořili jsme opravdu výbornou partu, což je základ úspěchu." Na jaře 1998, pouhé dva měsíce po naganském triumfu, prožil s Třincem nejslavnější okamžik - finále proti tehdy neporazitelnému Vsetínu: "Byla to parádní sezona a hlavně play-off. Tam jsme vyřadili Slavií a poté v semifinále Vítkovice. Ve finále se Vsetínem jsme už byli outsideři, ale stříbro tehdy bylo obrovským úspěchem. Vedení i fanoušci byli spokojení. Jsem rád, že jsem mohl být u toho, kdy se nám povedlo pozvednout prestiž Třince. Do té doby nás v republice nebrali moc vážně, ale po tomto úspěchu si klub získal u hodně lidí velký respekt. Velkou zásluhu na herním vzestupu Třince měl taky tehdejší trenér Alois Hadamczik. S hráči uměl správně komunikovat, měl přirozenou autoritu, dokázal nám dát určitou volnost ve hře."

V paměti většiny fandů zůstane jako šikovný hráč, jenž drží hlavu vždy nahoře a má proto výborný přehled o hře: "Styl bruslení a vysoké držení hlavy jsem měl zažitý od dětství. Je to lepší pro periferní vidění. Vedu k tomu i mé svěřence, včetně mého syna Marka v juniorech. Když máte hlavu neustále nahoře, vidíte lépe spoluhráče, ale taky protihráče okolo sebe. Hokejista by neměl koukat jen dolu na puk, ale musí mít perfektní přehled o dění v nejbližším okolí," tvrdí současný hlavní kouč trenčínské juniorky.

Kreativní hokejista se během svého působení ve slezském klubu nedočkal mistrovského titulu, ale letošní "zlatou jízdu" Ocelářů bedlivě sledoval: "Třinec mi letos udělal opravdu radost. Když to bylo možné, všechny zápasy Ocelářů jsem v televizi sledoval. Hlavně semifinále se Slavií bylo dramatické, tam si kluci sáhli na dno sil. Finále s Vítkovicemi už bylo poměrně jednoznačné. Já se zlata nedočkal, ale jsem moc rád, že se to letos povedlo. Tento klub si takový úspěch zasloužil," uzavírá naše povídání hráč, jenž pod Javorovým nosil slavné číslo 68.