Co pro Tebe znamená vítězství na takovém turnaji? Vnímal jsi to jako klasické olympijské hry?
Je to určitě vrchol dosavadní kariéry, byl to parádní zážitek, na který nikdy nezapomenu. Bral sem ho jako normální olympiádu, hrozně to totiž připomínalo velkou olympiádu, od zahájení až po ukončení. Poznal sem tam spoustu nových lidí. Většina sportovců bydlela ve stejném hotelu jako my, takže jsme potkávali stále někoho nového.
Ve finále jste zdolali překvapení turnaje z Běloruska...
Bělorusko jsme ve finále vůbec nečekali, řekl bych, že asi nikdo. Nevěděli jsme, co hrají, ještě jsme se s nimi totiž nikdy předtím nepotkali. Koukli jsme před zápasem co hrají, ale jak se začalo hrát, tak to byli právě oni, kdo byl lepším týmem. Až druhou třetinu jsme vyrovnali krok a potom třetí třetinu jsme byli už lepší než soupeř. Ale Bělorusko pro mě bylo určitě největší překvapení turnaje.
Byl čas si prohlédnout město Sarajevo nebo blízké okolí?
Na město čas nebyl vůbec. Jediný volný den jsme trávili na biatlonu, protože nám naši sportovci a trenéři fandili na každém zápase, tak jsme je šli taky podpořit. Město jsme proto viděli akorát tehdy, když jsme cestovali na zápas nebo trénink. Musím říct, že v Sarajevu jde stále znát, že tam probíhala válka.
Kam bys to jednou chtěl s hokejem dotáhnout? Kdo je tvým vzorem, největší inspirací?
Můj největší vzor je asi Connor McDavid z Edmontonu. Jeho rychlost je neskutečná, celkově snad nemá slabé stránky. Musím ale říct, že takový menší vzor je Adam Raška. Je to fakt borec, který to doufám dotáhne daleko a chtěl bych jej následovat. Snad každý hokejista má dětský sen, kterým je NHL, ale k tomu vede hrozně dlouhá cesta. Určitě bych se chtěl hokejem jednou živit a splatit rodičům všechno, co do mě investovali a stále investují. Chtěl bych jim jednou udělat hezký zbytek života.
.jpg)
Pavel Matěj se spoluhráčem z třinecké juniorky Štěpánem Macháčkem po zisku zlatých medailí na olympijském festivalu v Sarajevu.
