"Vybrat patnáct nejlepších fotek, ke kterým mám vztah, se zdá být jednoduchý úkol, ale pro představu - je to projít cca 15000 fotek a vybrat z nich. Samozřejmě to neznamená, že za sezonu nafotím 15000 krásných bezchybných fotografií. Nicméně za šestnáct let, co pro Oceláře fotím, jsem se naučil fotky nemazat, protože i zdánlivě nepovedená fotografie se může někdy hodit. Příklad uvedu později. Snažil jsem se tedy vybrat patnáct fotografií, které pro někoho nebudou třeba úplně TOP (kompozice, ostrost), ale pro mě osobně něco znamenají a mají za sebou nějaký zajímavý příběh, který se pokusím stručně popsat," vysvětluje Marian Ježowicz.
Fotografie, kterou jsem vybral jako první, je z posledního finálového zápasu. Abychom se my fotografové na prémiových fotomístech spravedlivě rozdělili, musel jsem se vydat ze svého nejoblíbenějšího místa mezi střídačkami na jinou pozici. Pro tento výjimečný zápas jsem si vybral i výjimečné místo, a to úplně pod střechou WERK ARÉNY přímo nad multimediální kostkou. Pro mě jako člověka, který výškám úplně neholduje, to byla docela výzva. Na fotografii jsem chtěl zachytit atmosféru mužstva, kdy každý jednotlivý hráč je maximálně soustředěný, má přesně danou úlohu a přesně danou roli v teamu, který tvoří jeden VELKÝ SILNÝ DRAČÍ TÝM.
Druhá fotografie toto dokládá. Dlouhodobě nejúspěšnějším hráčem na buly u Ocelářů je Petr Vrána. Nicméně, když se na statistiky podíváme důkladněji, zjistíme, že v obranném pásmu je v úspěšnosti vyhraných vhazování bezkonkurenčně nejlepší Tomáš Marcinko. Tento fakt dokládá tato fotografie, kdy byl Marci nasazován v obranném pásmu nejčastěji a pro mě to byl další příklad z mnoha, že Václav Varaďa a jeho realizační tým ví přesně, co vede k úspěchu.
Poslední ze série „vysokoarénských“ fotek není ani tak po technické stránce tolik povedená, ale pro mě zůstane jedna z nezapomenutelných, protože mi oheň málem sežehl vlasy 😊
Fotografie znázorňuje neskutečnou „dračí“ sílu (chybí jen graficky dodělaný dračí oheň). Nebo taky nefalšovanou radost Dravce z gólu Marciho na 2:0 v rozhodujícím sedmém utkání proti Mladé Boleslavi.
Další ze série zachycených emocí je fotografie Václava Varadi. Při pohledu na tuto fotografii si kde kdo řekne, že je to typická fotografie Václava na střídačce. Mě osobně však na této fotografii zaujalo, kdy a na koho tato reakce byla směřována. Jednalo se o první finálový zápas s Libercem a reakce na špatně zahranou situaci v přesilovce Martinem Růžičkou. Podotýkám, že tato situace byla ve 3. třetině za stavu 6:2 pro Oceláře. Ne nadarmo je ve WERK ARENĚ transparent, že Bůh odpouští, ale Varaďa nikdy!! Nebo ne??
Neznalý člověk si řekne, že to může být zbytečné, a doufám, že neprozradím nic špatného, že Růža z této situace byl hodně rozladěný a byl na sebe velmi kritický a naštvaný. Ale chemie trenéra a hráčů v tomto případě zafungovala a Růža se mohl radovat ze svého již třetího titulu mistra republiky v dresu HCO.
Během play off jsem se rozhodl podstoupit určité riziko rozbití své fototechniky a umístil jsem svůj druhý fotoaparát do branky. Fotky z něj jsou velmi působivé. Já Vám však chci popsat, co všechno se za tím skrývá. Jednak jsou to v prvé řadě nervy, jestli Vám foťák někdo nerozbije, za druhé fotoaparát se spouští na dálku rádiovým spojením, které není úplně spolehlivé a za třetí i když se trefíte a zmáčknete rádiovou spoušť ve správném okamžiku, někdy Vás výsledek moc nepotěší. Pár hezkých gólových fotografií z branky jsme na různých kanálech HCO už během play off prezentovali, nicméně já bych se s Vámi rád podělil o fotky, které pro mě mají nějaký příběh. První z fotek je pořízená díky nespolehlivosti rádiového spojení, protože mi během čtvrtfinálového zápasu s Kometou selhala dálková spoušť fotoaparátu a záhadným způsobem se ve druhé třetině zasekla a vyfotila přes 5000 snímku chytajícího Ondry Kacetla. Kdybych měl ve fotoaparátu větší paměťovou kartu, fotek by bylo asi víc. Mezi těmi 5000 fotografií jsem však našel jednu, která zachycuje obětavost a bojovnost obránců HCO, kteří se snažili maximálně Kácovi pomáhat. Na snímku bránicí Martin Gernát a Milan Doudera.
Někdy jsem si jistý, že jsem zmáčknul spoušť fotoaparátu v pravý moment a fotka bude úplně perfektní. Jenže potom v PC zjistím, že mi pár minut před tím nějaký hráč „povedenou brzdou“ obhodil přední sklo a výsledek všech fotek je pak takový. Holt, foťák v brance je spíš řehole než zaručený úspěch 😊
Poslední ze série brankových fotografií vznikla hodně náhodně. Nebýt vyhozené branky do netradiční pozice, fotka by určitě nevznikla. Pro mě má však velmi silné místo mezi fotkami, které mi finále 2021 budou připomínat. Jedná se o nekompromisní bitku Jacka Rodewalda s vyhlášeným bitkařem Jaroslavem Vlachem z Liberce. Jack si v této bitce počínal velmi zkušeně a zasadil pár velmi tvrdých direktů libereckému útočníkovi, což dokazují tyto dvě fotografie.
Série dalších fotografií už nepotřebuje hlubší komentář. Ten příběh zná každý. Příběh, který přesahuje veškeré sportovní zápolení, příběh nezlomného člověka, který nejenže bojuje na ledě, ale dokázal bojovat i s osudem. Pro mě osobně nejemotivnější okamžik celé sezony.
Tuto fotografii mám osobně velmi rád. Znám Vencu už 10 let, kdy působí v klubu. Má pověst, že nic neodpouští i když, jak jsem psal výše, třeba to není tak úplně pravda. Venca je dle mého názoru víc jak 100% profesionál. Nedá nic zadarmo a od každého chce, aby makal minimálně na 100%. A tak by to mělo být. Tak je to správně. A výsledky mluví za všechno. A toho si na Vencovi strašně vážím. I když v normálním životě to určitě neplatí, tak málokdy je možno na hokeji Vencu vidět s úsměvem. Není to tím, že by se nechtěl smát, ale je maximálně soustředěný na cíl, který si stanovil. Pokud však cíle dosáhne… Je to ta pravá tvář Václava Varadi, kterou jsem měl tu čest poznat.
Každičký detail, díl, puzzle nebo jak chcete, letos do sebe maximálně zapadal. Každou sezonu je někdy tým nahoře někdy dole, ale, jak říkal klasik…. Zajíci se počítají až po honu a my letošní hon měli sakra úspěšný. Na tenhle ten tým jsem moc hrdý!
Za 16 let, co v klubu působím, bych chtěl všem, co mi to umožnili, velmi poděkovat. Byl jsem u všech tří titulů a odnesl jsem si zážitky, na které nikdy nezapomenu. Doufám, že mé fotografie za tu dobu potěšily a udělaly radost a budu se snažit po vzoru Václava Varadi na víc jak 100%, aby tomu tak bylo i nadále.
Poslední série fotografií ani nepotřebuje můj komentář. V této zvláštní sezoně aspoň na pár chvil mohli fanoušci vychutnat tu pravou hokejovou ocelářskou euforii.
Petr Vrána i přes zákaz ochranky chtěl, aby si někteří fanoušci aspoň sáhli na pohár.
Ocelová síla, drak na hrudi,
červená bílá hrdost probudí.
WERK ARENA jako ocelová pěst,
vyhrajeme ligu, my jsme město měst.
