Romane, po třech letech znovu v Třinci. Co rozhodlo ve prospěch této nabídky?
Když jsem to v Košicích ukončil, volal mi Honza Peterek s dotazem, jestli bych to nechtěl znovu zkusit u třinecké mládeže. Bylo to pro mně hrozně rychlé, musel jsem vzít čas na rozmyšlenou, ale nabídka se mi moc zamlouvala. Navíc z minulého angažmá jsem věděl, že to tady bylo super, proto jsme se domluvili. Co je zajímavé, potkávám teď kluky, které jsem trénoval před třemi roky, kdy jsem tu vedl pátou třídu.
Proč to vlastně v Košicích nevyšlo? Tradiční klub vypadl už ve čtvrtfinále s Popradem...
Dva roky po sobě Košice končily ve čtvrtfinále a vedení vyznačilo jednoznačný cíl - dostat se přes první kolo. Košice jsou ambiciózní klub, tlak na výsledky byl obrovský, ale s tím jsem do toho šel. Abych se přiznal, ani na chvíli jsem nepochyboval, že bychom přes první kolo neprošli. Základní část nenasvědčovala tomu, že bychom se měli trápit. Dlouho jsme byli na prvním místě, prakticky celý rok jsme se pohybovali v elitní trojce. Play off se nám ale vůbec nepovedlo, proto bylo jasné, co bude následovat. Do Košic jsem ale šel s vědomím, že konec ve čtvrtfinále bude neúspěch.
Před Košicemi to byla ještě trenérská štace ve Znojmě. V čem byl pro tebe osobně největší přínos těchto angažmá?
Obrovská zkušenost, člověk je vlastně pojítkem mezi hráči a vedením. Znojmo i Košice beru jako velkou životní lekci, za kterou jsem rád. Absolutně nejsem ukřivděný či zahořklý, naopak mě to po profesní stránce velmi obohatilo. Na druhou stranu přiznávám, že to bylo náročné po psychické stránce. Teď si to s dětmi velmi užívám, těším se na každý trénink, kdy jsme na suchu či na ledě. Je to jiná práce, ale vnitřně mě hrozně naplňuje.
V Třinci budeš mít na starost mimo jiné rozvoj individuálních dovedností. Co vše to obnáší?
Individuální dovednosti jsou o tom, že na trénink příjde čtyři, maximálně pět kluků a můžeme se jim konkrétním způsobem věnovat. Snažíme se s některými talenty pracovat více, chceme jim věnovat větší čas. Při normálním tréninku na některé dovednostní věci jednoduše není potřebný prostor. Ať už se jedná o nahrávku, techniku hole, žabičky, technické finesy, kličky, uvolňování v rozích atd. Na klasický trénink dorazí dvacet lidí a tam se zaměříme většinou na taktiku. Snažím se klukům poradit, pokud mají nějakou otázku, tak chci co nejvíc komunikovat. Hokej musí kluky především bavit, aby i na tréninky chodili s chutí, aby nebyli zbytečně otrávení.
Individuální dovednost budeš rozvíjet také u dalších kategorii?
Ano, bude to po dohodě s trenéry jednotlivých týmů, ať už to je Vlasta Wojnar ve Frýdku, Jirka Juřík z juniorky či Renda Mucha z dorostu. Komunikujeme spolu a říkají mi, co by chtěli do tréninku zapojit. Přijdou s něčím a budu se snažit tomu trénink přizpůsobit. Hrozně mě to baví, protože tady člověk docela rychle vidí progres. U některých pozoruji pokroky už za tři týdny, kdy teď chodí na led. Je hezké, když vidíte, jak kluk je jistější v práci s hokejkou a v bruslení. Trenéři jednotlivých kategorií si konkrétní jedince z řad útočníků vyberou a pošlou mi na trénink.
Pokud bychom se podívali na některé pozitivní vzory, inspirativní může být finská škola. Tys tři roky v zemi tisíců jezer hrál, máš tedy zkušenost. Seveřané jsou aktuálními mistry v juniorech i dospělých. V čem tkví jejich recept na úspěch?
Ve Finsku jsem hrál před dlouhými roky, za tu dobu se toho mohlo dost změnit, ale co vím, mají tam systém, na kterém staví už mnoho let a vše začíná u nejmenších dětí. Působil jsem v malém městečku, ale bylo tam asi dvacet malých kluzišť, jak venkovních, tak i krytých. Děti jdou ven a automaticky si jdou zabruslit. Můj syn tam chodil do školy a bylo naprosto normální, že šli rovnou na led. Ve Finsku se na děti do ničeho netlačí, nechávají jim volnost, je to přirozenější cesta. Není to o tom, že dítě pokazí nahrávku a hned dostane od trenéra pořádný "kartáč".
Ve Finsku se trochu jinak přistupuje i k trénování dospělých, že?
Je to tak, byl to ze začátku trošku šok, člověk si zvykl až časem. Všichni si tam naložili činky a dělali dřepy, ale ne nějak šizené, jak tomu je někdy u nás, ale ty správné. Byl jsem tam s Tomášem Vlasákem a Jardou Nedvědem a ani jeden z nás to správně nezvládl. Když nás trenér viděl, dal nám dřevěné tyče a půl sezony jsme to dělali jen s tím. Fór je v tom, že u nich se takto cvičilo už odmalička a každý kluk to má automaticky zažité. Umí přemisťovat osu a další věci, které v sobě mají zakořeněné. Přišli tam tři Češi a vůbec netušili, co se děje, protože u nás se tohle vůbec nepraktikovalo.
Co tě po příchodu zpět k třinecké mládeží nejvíc překvapilo?
Nevím, jestli to je překvapení, ale v tomhle věku (ročníky 2005, 2006) jsou vidět hrozné rozdíly v tělesných somatotypech. Jeden je vyspělejší, ten vedle je ještě dítě, další už je skoro chlap. To se potom odráží i na tréninku, kde to třeba pět lidí bez problémů zvládne, dalších deset jsou děti, které ještě mají obtíže. S touto věkovou kategorii se musí pracovat komplexně, rozvíjet kluky nejen hokejově, ale je zapotřebí jim radit také v ostatních věcech. Aby se naučili zodpovědnosti sami za sebe, aby už v tomhle věku trochu ztratili to myšlení, že "maminka a tatínek za mě udělají tohle a tamto..." K tomu se je také snažíme vést a nabádat. Už když jsem tady vedl pátou třídu, vykládal jsem jim třeba něco na téma životosprávy a někteří se dost zvláštně dívali, co po nich vlastně chci. Čím dřív do sebe některé pozitivní návyky naberou, tím méně budou mít při přechodu do dorostu a juniorky problémů.
