Radku, jaké jsou vzpomínky na vicemistrovskou sezonu 97/98?
Tahle sezona byla pro Třinec průlomová, klub se probil do absolutní české špičky. Rád vzpomínám nejen finále, ale také na obě série, které tomu předcházely. Nejdříve velké drama proti Slavii, potom v semifinále na pět zápasů s Vítkovicemi. Bohužel tyto dvě série se podepsaly na zdravotním stavu mužstva, do finále jsme šli s trochu zdecimovaným kádrem. Zraněný byl Roman Kaděra i Richard Král. To byli hráči, kteří nám hrozně chyběli. Roman byl v té době velmi rychlý útočník, typický zakončovatel, Ríša byl úžasným tvůrcem hry. I v okleštěné sestavě jsme si ale vedli slušně. Co si pamatuji, tak zhruba do poloviny utkání jsme vždy se Vsetínem hráli vyrovnanou partii či dokonce vedli. Pak nás ale soupeř svým širokým kádrem a zkušenostmi přejel.
Byla vůbec šance tehdejšího extraligového hegemona porazit?
Vsetín byl v té době opravdu dominantní, měl ve svém středu snad polovinu reprezentace. Pro třinecký region bylo už samotné finále a následné stříbro ohromným úspěchem. Byl to opravdu po postupu do extraligy průlom. Myslím si, že do této sezony česká hokejová veřejnost vnímala Třinec trochu jako outsidera soutěže, ale po tomto ročníku se zrodil klub, který byl zbytkem republiky naopak vnímán jako špičková organizace.
Co říct na téma tehdejší atmosféry v třineckém týmu? Jaká v něm byla parta?
Táhli jsme za jeden provaz, kolektiv byl správně stmelený, měl na tom podíl i Lojza Hadamczik. Do finále jsme nešli jako favorit, což byla výhoda, moc se toho od nás nečekalo. Vycházel jsem dobře se všemi, ale jelikož v té době bylo v Třinci hodně Pardubáků, drželi jsme spolu nejvíc. Ať už se jedná o Richarda, Záďu, Péťu Jančaříka či Láďu Lubinu. Nebylo to ale tak, že se tvořily nějaké oddělené skupinky, fakt jsme byli kompaktní parta. Výborně jsem si rozuměl třeba i s bratry Slováky - Jožko, Seko atd. Byly to krásné roky.
Po konci angažmá v Třinci jsi chytal v bratislavském Slovanu, poté v Havířově a Vsetíně. Návrat k Ocelářům přišel v roce 2004. Brankářským kolegou byl poté Martin Vojtek...
Na něj vzpomínám strašně rád. S Kokinem jsme spolu zažili spoustu srandy, některé příhody byly opravdu neopakovatelné. Sedli jsme si lidsky. Opravdu bezvadný chlap, nezkazil žádnou legraci.
Dá se tedy říct, že to v Třinci byly jedny z nejlepších let kariéry?
Určitě. Na Třinec mám krásné vzpomínky nejen hokejové. Vyrůstaly nám tam děti, jezdili jsme s rodinou do přírody v okolí. Jen mě trošku mrzí, že jsem se coby hráč nedožil moderní arény. V té staré plechovce totiž byla dost často ukrutná zima (usmívá se). Musím ale uznat, že stará hala měla své kouzlo, měli jsme tam v kabině nadstandardní podmínky.
V pátek nebudeš chybět při exhibičním utkání legend Třince proti Vsetínu. Předpokládám, že nad pozvánkou jsi nemusel dlouho váhat...
Na utkání se hrozně těším, bude to nářez. Potkám staré kamarády a spoluhráče, pokecáme, možná pak dáme nějaké pivko. Těším se hlavně na to, až si prohlédnu zázemí, o kterém jsem slyšel superlativy. V nové aréně jsem už sice pár let zpátky byl coby trenér dorostu ze Žďáru, ale viděl jsem jen kousek. Rád uvidím Jančiho Modera, protože už tenkrát to byl správný chlap, který miloval hokej. Nikdy si před námi na nic nehrál, i když to byl šéf. Na toho člověka se opravdu těším, protože jsme si vždy dobře popovídali, byl velmi přístupný. Věřím, že to bude fajn akce. Třinec zůstal v srdci.
