Radek Bonk: V Třinci jsem se cítil fantasticky!

Narodil se 9. ledna 1976 v Krnově. Jako dorostenec hrál za Slezan Opava, odkud přestoupil do Zlína. Za něj, za Pardubice a především za Oceláře Třinec odehrál v extralize 349 zápasů (304 za Třinec), přičemž dal 83 gólů a na 144 nahrál. S Třincem získal v roce 2011 titul, se Zlínem byl v roce 2005 druhý.

V NHL působil v týmech Ottawa Senators, Montreal Canadiens a Nashville Predators. Na kontě má 969 utkání (194 gólů + 303 asistencí) a v play-off dalších 73 zápasů (12 gólů + 15 asistencí). S národním týmem vyhrál v roce 1996 mistrovství světa.

Radku, oficiálně jsi oznámil konec kariéry. Co bylo "jazýčkem na vahách" v tomto rozhodnutí?

Rozhodujícím faktorem byla určitě rodina, chci trávit víc času s dětmi. V poslední době jsem měl silný pocit, že jim něco dlužím. Hokej je časově velmi náročným sportem, stále se někde cestuje, nejste doma, a teď už se opravdu chci daleko víc věnovat dětem a manželce.

Sezona Ocelářům skončila v polovině dubna, tvůj definitivní verdikt přišel pět týdnů poté. Bylo rozhodování těžké?

Svůj odchod jsem avizoval už dříve. Vedení třineckého klubu mi ale dalo trošku času, abych to celé ještě promyslel. Celou situaci jsem opravdu znovu zvažoval, leželo mi to v hlavě. Nakonec jsem se ale rozhodl pro ukončení kariéry.

Snažili se tě spoluhráči ještě přesvědčit, abys pokračoval?

Někteří spoluhráči mi opravdu psali, ať ještě hraji, že by byla škoda, abych už končil. Dokonce Venca Varaďa z pozice trenéra mi říkal, že bych v týmu ještě měl zůstat.

Spolu s kanadskou manželkou Jill vychovávají hned kvarteto potomků - Olivera, Kennedy a dvojčata Camerona s Mayou.

Nezlomila tě ani možnost zahrát si v nové aréně?

Hala bude určitě fantastická, ale kdybych zůstával u hokeje jen kvůli nové arény, to by bylo špatné (směje se).

Jaké budou tvé další životní kroky? Zůstanete s rodinou v Česku, nebo proběhne stěhování za "velkou louži"?

Ještě zhruba rok bych měl být s manželkou a dětmi v Česku, ale potom bychom se měli stěhovat do Kanady. Mám doma školáky - třeťáka a prvňáka. Postupem času bych chtěl děti i v této oblasti připravit na přesun do zámoří.

Fanoušky by jistě zajímalo, jaký bude tvůj další profesní život...

Vždy jsem říkal, že bych se v budoucnu rád okolo hokeje pohyboval. To stále platí. Například práce skauta mě moc neláká, protože je to náročné na cestování a zase bych byl často pryč od rodiny. Spíš by mě bavilo trénovat malé hokejisty.

Celý život jsi byl zvyklý na fyzickou zátěž. Nebude ti teď aktivní sport chybět?

Snažím se být stále aktivní. Od té doby, kdy jsme v semifinále ukončili sezonu, jsem měl snad jen pět dní, které byly bez pohybu. Stále něco dělám, prakticky denně jezdím na kole.

Radost a dojetí. S kamarádem Varaďou krátce po zisku mistrovského titulu v dubnu 2011.

Několik sezon jsi zastával funkci kapitána. Máš osobní tip na svého nástupce?

V této záležitosti opravdu nechci radit. V otázce kapitána se vždy rozhodne na základě hlasování týmu. Věřím, že kluci sami mezi sebou vyberou toho nejvhodnějšího člověka.

Co bude po létech nejsilnější vzpomínkou na třinecké angažmá?

V mých vzpomínkách nebude jen mistrovský titul, což byl pochopitelně emočně nejsilnější okamžik. Celých pět let v Třinci bylo opravdu skvělých, cítil jsem se tam jako doma. Je to fantastická organizace, v klubu pracují opravdu výborní pro hokej zapálení lidé. Jsem přesvědčen, že Třinec je na české poměry TOP klubem. Na toto angažmá budu mít jen ty nejlepší vzpomínky.

Předpokládám, že Oceláře budeš navštěvovat alespoň jako divák...

Jsem velkým fandou hokeje a Oceláře budu stále pozorně sledovat. Do Třince určitě budu jezdit se synem, který taky hraje hokej. Budu klukům držet palce!

Sdílet článek