Partnerský klub Nadační fond President Cup Třinecké statistické okénko
MISTR 2010/2011
MISTR 2018/2019
MISTR 2020/2021
MISTR 2021/2022
Pohár prezidenta 2010/2011
Pohár prezidenta 2014/2015
Werk Arena Rozpis ledu Fanshop

Petráš: Kniha Psychologie vítězství vznikla i díky Ocelářům

29.07.2022 · Adam Sušovský
V práci s psychikou hráčů patří třinečtí Oceláři v České republice k absolutní špičce, i díky průlomové spolupráci s Václavem Petrášem. Přečtěte si rozhovor se sportovním psychologem Ocelářů i mládežnických reprezentací České republiky, který své zkušenosti vydává i v knize Psychologie vítězství.

Už osmou sezonu třinečtí Oceláři na vývoji hokejistů spolupracují také se sportovním psychologem Václavem Petrášem. Ten nyní na základě svých zkušeností vydal knihu Psychologie vítězství, která by měla prostřednictvím konkrétních a reálných situací pomoct sportovcům k jejich komplexnímu rozvoji, práci s tlakem, sebedůvěrou a konzistentnějším výkonům. 

Když už jsme u konkrétních situacích, kvůli jedné z nich se Petráš dodnes usmívá. 

"Pamatuju si, když jsem do Třince přišel poprvé. Do začátku rozbruslení před zápasem jednoho z mládežnických týmů zbývalo půl hodinky a v šatně seděl nervózní hráč. Trenéři mi řekli, že mám pět minut na to, abych s ním něco udělal, protože potřebují, aby dával góly," vypráví Petráš, mezi jehož klienty patří hráči, rodiče i trenéři třinecké mládeže a dnes už také někteří hráči extraligových šampiónů.

Jak to tehdy před těmi osmi lety v kabině před zápasem dopadlo?

Pamatuju si, že měl ten kluk velmi úspěšný zápas. Nechci si za to ale brát plnou zásluhu, náhody se stávají (směje se). Nicméně věřím, že náš rozhovor měl v té chvíli pozitivní efekt. 

O čem přesně sportovní psychologie je? 

Sportovní psychologie je oblast, která se zaměřuje na mentální aspekt sportovního výkonu. Když jsme tady v Třinci navazovali spolupráci s tehdy ještě sportovním manažerem mládeže Honzou Peterkem, byla už tehdy vize, že naše spolupráce nebude jen o rozvoji hráčů, ale taky o práci s rodiči hráčů a jejich trenéry. O tom, jak rozvíjet zdravé sebevědomí, lépe zvládat tlak, být konzistentní třeba v tom smyslu, že když umí hráč zvládat skvělé věci na tréninku, aby je zvládl zopakovat také v důležitém zápase play off. To jsou věci, které řešíme. A specifické je to tady v Třinci v tom, jak moc koncepčně Oceláři mají zájem tohle téma rozvíjet a jakou mu věnují pozornost. V tomhle jsou v Česku výjimkou.

Co přesně řešíte s rodiči? Aby do tréninku nezasahovali?

To je téma, které není specifické jen pro český hokej. Navázání kvalitní spolupráce mezi rodiči a trenéry je těžká věc na celém světě, v posledních letech to hodně řeší i na západě. Ale ano, taky o tomhle se bavíme. Jednou z prvních věcí, které jsem v Třinci před osmi lety udělal, byly semináře s rodiči. Na nich jsme si povídali třeba o tom, jak najít hranici mezi podporou a nátlakem na hráče, jejich dítě.

My chceme, aby se rodiče o své děti zajímali. Chceme, aby jim byli oporou. Ale zároveň tady platí i určitá hranice a kompetence, které je potřeba si ve vztahu rodič - trenér vymezit. Tak, aby v autě po tréninku nebo zápase dítě nemělo vedle sebe druhého kouče, ale aby tam mělo především maminku nebo tatínka, kteří mají mít ve výchově dítěte přece jen trošku jinou roli. A musím říct, že dnes už se i na mě naši rodiče obracejí, třeba když cítí, že je jejich dítě nervózní třeba během zápasu. Ptají se mě, jak s ním mají komunikovat a já se s nimi snažím najít co nejlepší návod, jak mladému hráči pomoct. 

Jak v dnešní době lidé reagují na nabídku pomoci psychologa? 

Nastavili jsme si tady jasně jedno specifikum: všechny konzultace se mnou jsou dobrovolné. Hráči i rodiče za mnou chodí, protože sami chtějí. Za ty roky vidím velký posun, bavíme se o osmi letech práce, to už je hodně dlouhý proces. Jsou tady kluci, se kterými jsem poprvé pracoval, když jim bylo dvanáct. Dneska už jsou v áčku nebo v juniorce a vnímají naši spolupráci i zpětně velmi pozitivně, dokonce třeba svým spoluhráčům, na kterých vidí, že bych jim mohl pomoct, sami doporučí, aby mě navštívili a o svých problémech si se mnou povídali. Ale jasně, jsou tady i lidé, kteří se na psychologii pořád koukají skrz prsty. Možná i proto, že ne všechno, co se tváří jako sportovní psychologie, sportovní psychologií doopravdy je. Mohou mít třeba i špatné zkušenosti, ale postupem času, jde tohle v českém sportu dopředu a vrcholoví hráči o tyhle služby mají stále větší a větší zájem. 

Jak velký zájem o konzultace s vámi hráči Třince mají? 

Asi nejlépe to dokážu vyjádřit na loňské sezoně, na konkrétním případu juniorského týmu. S ním jsme absolvovali asi pět skupinových sezení v rámci celého týmu, vycházelo to zhruba jednou za měsíc v tom hlavním sezonním období. No a pak jsem měl individuální sezení zhruba s větší polovinou týmu, někdy to byla jednorázovka, s jinými hráči jsme se během sezony potkali třeba osmkrát. Ono je to hodně individuální a většinou záleží také na tom, jak moc se týmu daří. 

Kniha o cestě k vítězství se skutečnými příběhy

Zrovna juniorka v minulé sezoně byla pod velkým tlakem, z extraligy sestupoval velký počet týmů a rozjezd do sezony nebyl v podání Ocelářů nejlepší. Z boje o záchranu se ale nakonec vyklubal postup až do semifinále play off. 

To byl specifický scénář, který ale trošku pomohl k tomu, aby se i na psychice začalo více pracovat. Když se daří, hráč má pocit, že nepotřebuje nic řešit. I to se trošku snažíme měnit. Nemělo by to být jen o tom, že pracuju s hráči, kteří mají problém. Ale chtěli bychom, aby to bylo tak, že budu pracovat i s hráči, kteří žádný problém nemají. Jen proto, aby byli lepší. Dřív se mi ozývali hráči, kteří se po posledních zápasech necítili dobře. Teď už se mi ozývají i ti, kterým se nic špatného neděje, ale i tak by se chtěli posunout dál. 

Tak pojďme na to: jsem hráč juniorky, očekává se ode mě, že budu nejlepší střelec týmu, ale deset zápasů jsem nedal gól. Co s tím budeme dělat? 

To je hodně závislé na tom, kolik máme času. Takže krátká pětiminutovka?

No jasně, pojďme to zkusit... 

Když se hráči nedaří a má pocit, že je v krizi, vede to k tomu, že začne různé věci měnit a vytváří na sebe větší tlak. Umím si představit, že teď půjdete do jedenáctého zápasu a dlouho před ním si budete říkat, že teď už přece musíte! Je to celé na vás, když nedáte gól, je to katastrofa. Dostanete se tím do kolotoče a v každé šanci budete přemýšlet o tom, jestli ji neřešit jinak. Jsou to drobnosti, možná milisekundy, ale v hokeji to udělá strašně hodně. Takže bychom se v našem rozhovoru vraceli k intuitivnosti.

Jako hráč přece víte, jaké to je dávat góly. Víte, jak se střílí na branku. Máte to natrénované, děláte to celý život a byl jste v tom úspěšný. Je proto potřeba se opřít o přípravu. Vaše dovednost nezmizela, nikam se neztratila, tak se pojďme bavit o tom, co bylo jinak, když jste před deseti zápasy dával gól pokaždé. Chováte se jinak na střídačce? Dáváte si do zápasu jiné cíle?

Vždycky je to individuální, ale podobné odlišnosti nakonec najdeme s každým. Dojdeme třeba k tomu, že hráč, který se cítí dobře, je komunikativnější, má čistější hlavu, je více v zápase, kdežto hráč, kterému se nedaří, při střídání se spoluhráči nemluví, topí se ve vlastních myšlenkách, nesleduje hru. Jako psycholog nemůžu učit hráče, jak hrát dobře hokej. Ale můžu mu pomoct se vrátit do nastavení, které k dobrým výkonem vedlo. Často na tom jde pracovat i během velmi rychlého času. 

Tím se dostáváme k vaší nové knížce, která už je na pultech všech dobrých knihkupectví. Jmenuje se Psychologie vítězství, o čem je? 

Je to kniha, která by měla sloužit jakémukoliv sportovci nebo trenérovi k tomu, aby pomocí ní dokázal posílit svou psychiku ve všech aspektech, které jsme tady spolu už naťukli. Práce na sebedůvěře, lepší koncentrace, výkonností konzistence v průběhu sezony. Věnuje se těmhle klíčovým tématům co nejpraktičtěji, co nejkonkrétněji, i na základě skutečných příběhů známých sportovců nebo týmů, se kterými jsem pracoval. Občas si sportovec podobné knihy přečte a řekne si: "Ok, to zní zajímavě, ale jak toho dosáhnout?" Já se snažil knihu zpracovat přesně naopak, aby si ji sportovec přečetl a měl naprosto konkrétní návod na to, jak od zítra zapracovat na tom, co chce zlepšit. Obsahuje konkrétní cvičení, konkrétní ukázky toho, jak být zase o stupínek lepším sportovcem, bez ohledu na to, na jaké úrovni jsem.

Jak moc v knize figurují Oceláři? 

Oceláři jsou velkým kusem mého profesního života, je to organizace, se kterou spolupracuju nejdéle. Samozřejmě tam příběhy z hokejového prostředí i odsud jsou, ale všechny jsou pochopitelně anonymizované. Kniha obsahuje i příběhy z jiných sportovních organizací a svazů, se kterými spolupracuji. Rozhodně to není jen hokejová kniha, ale to je dobře. Sportovci totiž řeší vesměs podobné problémy, bez ohledu na konkrétní odvětví, kterému se věnují. 

Jednou kapitolou knihy je práce s tlakem, zvyšuje se tlak na sportovce? Myslím, že to dost souvisí i s vývojem vašeho oboru. Nejsem si jistý, jestli v Česku před deseti lety někdo sportovní psychologii řešil...

Oproti západnímu světu jsme zhruba tři dekády nazpátek, ale pojďme k tomu tlaku, třeba v tom hokeji. U nás se už hodně brzy řeší, jestli někdo bude v konkrétním výběru, velmi brzy se rodičům ozývají agenti, už v osmi letech dítěte se myslí na to, jestli bude hrát hokej v NHL. Na sportovce se nezvyšuje tlak v rámci sportovního klubu, ale spíš v rámci společnosti, v rámci jeho okolí, potažmo rodiny. Vytrácí se ze sportu velmi brzy ten základní aspekt: jít si hrát s kamarády. Nicméně pozor, já rozhodně nejsem zastánce toho, aby hráči vyrůstali v bavlnce a bez tlaku.

Jde jen o to, že se tady z toho tlaku občas stává motivace špatným směrem. Můžeme mít čtrnáctiletého nadějného útočníka, který najednou kvůli tlaku chodí na led s tím, aby to v první řadě týmu nepokazil. V tu chvíli se strašně brzdí jeho rozvoj. Musíme pracovat a pracujeme na tom, aby hráč věděl, že je pod tlakem, že je to tak svým způsobem taky správně, ale zároveň se chybu nebál udělat. Tohle je ideální scénář. Protože v takovém případě získáme předpoklad, že vychováme hráče, který je i pod tlakem připravený převzít na sebe zodpovědnost. 

Souvisí to s odolností? 

Určitě souvisí. A pak je tady práce s odhodlaností, se schopnosti překonávat překážky. Tohle jsou všechno věci, které by měl sport člověka učit. Ono i naučit se prohrávat je důležitou součástí toho, aby člověk v budoucnu mohl taky vyhrávat. 

Proč se kniha jmenuje Psychologie vítězství? Přivede nás její přečtení k vítězství? 

Rozhodně povede k tomu, jak prodat svůj potenciál, spojí přípravu, svůj trénink a dát si tím šanci na konci cesty skutečně zvítězit. 

Psycholog v klubu? Oceláři jsou špička

Co na knize máte nejraději? 

Příběhy... Snažil jsem se do ní začlenit citace i myšlenky slavných sportovců, ale příběhy mám nejradši. Když si je budete číst, možná pochopíte, že nejste jediný, kterým se podobné věci dějí. I jiní sportovci dřív chtěli, aby už zápasy končily, trápili se v nich, ale naučili se s tím pracovat. A právě tyhle příběhy snad nejlépe vystihují některá komplexní témata v hodně srozumitelném podání. 

Jak běžné v českých klubech je mít vlastního psychologa? 

Oceláři jsou rozhodně v Česku na špičce, už jen tím, jak je naše spolupráce nastavená a úzká, není to v Česku rozhodně běžné. Není to o tom, že bych se tady objevil na začátku sezony na jedné přednášce, nebo že by někde na recepci ležela moje vizitka. Ale i to se jinde posunuje, kluby o to začínají mít zájem, ale naprosto upřímně: v Česku sportovních psychologů zkrátka není tolik, aby si ho mohl dovolit mít každý klub. 

Jak jste se ke sportovní psychologii dostal vy? 

Zamlada jsem se věnoval nejrůznějším sportům, moje vize byla být vrcholovým sportovcem. Ono to jsou svým způsobem výmluvy nenaplněného potenciálu, ale největší šanci se takovým sportovcem skutečně stát, jsem měl asi v házené, ale musel bych tenkrát jít na místní sportovní školu, jenže rodiče toho nebyli fanoušci. Šel jsem nakonec cestou víceletého gymnázia a tam se těžiště toho, co budu dělat, přesunulo trošku jinam. Na vysoké škole jsem se ke sportu chtěl vrátit, studoval jsem psychologii a mediální studia s tím, že budu buď sportovní psycholog, nebo sportovní žurnalista. Rozhodl jsem se pro psychologii zhruba po měsíci. 

Jste tedy vystudovaný psycholog? 

Ano, studoval jsem klasickou psychologii, protože obor té sportovní vysoké školy v Česku dosud nenabízí. Ale je to v plánu, konkrétně na Palackého Univerzitě v Olomouci.

Kolik sportovních psychologů v Česku je? 

Kdybychom byli doslovní a brali skutečně psychology, tedy ty, kteří tento obor mají vystudovaný, bude u nás nanejvýš pár desítek. A řada z nich navíc dělá primárně běžnou psychologii, aby se dokázali uživit, tak jako jsem to v prvních pár letech musel dělat i já sám. I díky spolupráci s Oceláři se v posledních sedmi letech věnuji jen sportu. Ta množina se pak ale rozšiřuje ještě o bývalé trenéry a manažery, kteří nejsou vystudovaní psychologové, ale věnují se podobným věcem pod hlavičkou mentálního kouče, typickým příkladem ve sportu je třeba Marian Jelínek, určitě jste o něm slyšeli. Těch studovaných psychologů, kteří se chtějí profesně věnovat sportu, nicméně každým rokem přibývá. Mně se v podstatě každý rok ozve zhruba pět až deset studentů, kteří by se tomu chtěli věnovat a hledají cestu, jak. 

Jste i sportovním fanouškem? 

Rozhodně. Na hokeji v Třinci jsem byl už v roce 1998, když jsme se poprvé dostali až do finále. Pamatuju si, že jsem tehdy ještě jako malý kluk obdivoval Jožku Daňa, se kterým jsme později spolu hodně spolupracovali, protože v Třinci zastával dlouhou dobu vedoucí pozici v mládeži. Dnes bych řekl, že jsem určitě jeden z největších fanoušků mládežnického hokeje v Třinci, třeba na juniorských zápasech mě uvidíte velmi často. A když vyjde čas, samozřejmě rád přijdu i na dospělou extraligu.

Ukázka z knihy Psychologie vítězství

Když jsme si s jedním sportovcem povídali den před jeho prvním finálovým vystoupením na té nejvyšší úrovni, nechal jsem jej mluvit, o čemkoli bude chtít. Došlo tak na spoustu různých témat.

Řešili jsme výchovu štěňat, televizní seriály i to, na co se nejvíc těší. Ale opakovaně se vracela jedna myšlenka – „hlavně nesmím pokazit ten začátek“. Bál se, co s ním udělá finálová atmosféra. Tisíce lidí na místě. Mnohonásobně víc diváků u televize. Možnost zapsat se do sportovní historie a dokázat něco, o čem sní snad každý mladý sportovec.

„Bojím se, že se mi budou strašně potit ruce.“

Ihned by vás možná napadla odpověď: „Neboj se, to bude dobrý! Vše dobře dopadne, určitě to zvládneš a ruce budou jistojistě suché.“

Takový ten komunikační styl, kterým chráníme děti před obavami – i když vycházejí z reálného základu. Když řeknete dítěti, které jde k zubaři, že to „určitě nebude vůbec bolet“, neposkytnete mu tím řešení dané situace. Jde o vytvoření bubliny iluzí, ve které se dítě cítí o něco lépe. Pak ale ta bublina praskne a šok z toho, co je mimo ni, nebude o nic menší, než kdyby na něj bylo dítě připravené – ba právě naopak.

Bublinovitý přístup je opakem proaktivity. Nejde o převzetí kontroly nad situací, ale o zaboření hlavy do písku, o jednu z mnoha forem „útěkových myšlenek“. Raději než abychom odháněli černé myšlenky, jsme je vytáhli na denní světlo.

„Pojďme se na to podívat. Co je ten scénář, kterého se bojíš?“

„Že tam přijdu a budu tak vynervovaný, že začnu špatně.“

„Rozumím. Co bychom s tím tedy mohli udělat? Můžeme se snad rozhodnout, že začátek výkonu bude určitě skvělý?“

„Ne.“

„Proč?“

„Nemám to pod kontrolou. Nemůžu ovlivnit soupeře, náhodu…“

„Jasně. Pojďme tedy najít to, co pod kontrolu máme.“

„Přípravu.“

„Určitě. Přesně víš, jak se rozcvičit, jak se nachystat. Na tom se nic nemění. To, co může být jiné, je to, že budeš o něco nervóznější než obvykle. Ale s tím jde přece taky něco udělat.“

„Můžu se při rozcvičce víc zaměřit na koncentraci, myslet jen na tady a teď a na přístup, který chci mít, místo toho, abych skákal k těm černým myšlenkám.“

„Super! A co když přijdou ty obávané zpocené ruce?“

„S tím jde taky něco udělat. Mám na to nějaké pomůcky. Nachystám si je a budu je mít u sebe, kdyby bylo potřeba.“

„Paráda. A teď ještě jedna věc. Proč se tak bojíš té možnosti, že by začátek nebyl ideální?“

„Protože chci strašně moc vyhrát.“

„Vyhrál jsi už někdy i po horším začátku?“

„Jasně, mnohokrát. Jsem bojovník, je to moje silná zbraň. Ale bojím se, že mě to pod tím tlakem semele. Že ztratím sebedůvěru a začnu blbnout.“

„Dejme tomu, že zítra nezačneš ideálně. Jak se v tu chvíli budeš cítit? Co tě bude napadat?“

„Že jsem blbec,“ zasmál se. „Budu si nadávat, vrtat se v tom, snažit se to napravit, zlomit. Budu na sebe moc tlačit.“

„Co s tím?“

„Stopka. Nepouštět se do těchto myšlenek. Opakovaně si připomínat, co chci hrát, jak se chci chovat. Netlačit, nechat výhru, ať přijde sama. Soustředit se jen na teď, ne příštích pár vteřin. Věřit svojí přípravě.“

„Jasně – přesně víš, jak na to. Dejme si to tedy za cíl. Ať už zítra začneš jakkoli, tvoje reakce na ten úvod bude fantastická. Půjdeš do dalšího výkonu soustředěný, s čistou hlavou, s tím dynamickým přístupem, který máš, když se cítíš skvěle, a s tím, že budeš věřit svým automatismům. To jsou věci, které jsou v tvojí zóně kontroly. Dokážeš to?“

„Jo.“

Jak to dopadlo? Začátek se nepovedl podle ideálních představ. Ale jeho reakce byla skvělá a zbytek výkonu byl konzistentní. Dokázal prodat svůj standard. A to pod tlakem dokáže málokdo. Přestože mi pak řekl, že se mu ruce na začátku skutečně potily jako nikdy předtím, dokázal vyhrát a zapsat si fantastický úspěch. I proto, že byl ochoten vystoupit z bubliny a na ty zpocené ruce a všechny další dopady zvýšeného tlaku se proaktivně připravit. Věděl, jak reagovat na různé scénáře – nejen ten pohádkový.

×
Dnes v 15:00 | Jun.
HC Energie Karlovy Vary
HC Oceláři Třinec