O třinecké nabídce na angažmá
Třinec je evropská hokejová špička. Hodně na mě zapůsobil i přístup a jak se klub o mě zajímal. Ještě jsem nebyl hráčem Třince a už se mě ptali, jak vyřešíme výstroj, bydlení. Takhle si představuji, že funguje profesionální klub. Chytám v české extralize tři roky, udělal jsem si už obrázek o Třinci sám. Rodina fandila i kvůli strejdovi Třinci, řekl bych že to tak má 95 procent lidí z Kopřivnice, odkud oba pocházíme. Kvůli mně přesedlala na Vítkovice, nařídil jsem jim to, ale řekl bych, že jim to šlo horkotěžko přes jazyk. Cítím, že jsou všichni rádi, že jsem v Třinci a že se to vrací do těch správných kolejí.
O prvních dojmech po podpisu smlouvy u Ocelářů
Když jsme se s Třincem domluvili a kývl jsem na jejich nabídku, nastoupil jsem shodou okolností proti němu s Vítkovicemi během týdne. Vybavuju si, jak jsme vlezli na led a přistihl jsem se, jak si říkám, že ten dres mi bude slušet. Konečně ho mám, už jsem Třinečák.
O vzájemné sérii Ocelářů a Vítkovic v letošním play-off
Vůbec nijak jsem tuhle sérii neprožíval více, když jdu do zápasu, vypnu hlavu. Bylo mi v té chvíli úplně jedno, že za Třinec budu hrát. Na sobě jsem měl modrý dres, Třinec červený, tak byl proti mně. Bral jsem ho jako soupeře, který jsem chtěl porazit. Po vyřazení jsem mu ale fandil.
O spekulacích ohledně letošního zájmu z NHL
Už na svou kariéru nenahlížím pouze z hlediska hokejisty, ale i z role otce. Do Ruska a KHL jsem svou rodinu nechtěl tahat. NHL byla, je a pořád bude ve hře. Ale bylo by velké, velké, velké překvapení, kdybych tady nechytal. Poprvé se Třinec ozval v době, kdy jsme se s přítelkyní dozvěděli, že čekáme dítě. Jednalo se několik dalších měsíců, ale dávalo mi to smysl. Vše do sebe zapadlo, jako dílky do skládačky. Cítím, že to tak mělo být.
O radách reprezentačního kolegy Hrubce
Se Šimonem jsme to v repre moc neřešili. Dal mi pár základních informací a zprostředkoval mi bydlení v Tyře. Pod zahradou nám teče řeka Tyrka, chodím tam na procházky s malým. Úplně jsem se do toho prostředí zamiloval. Jsem šťastný, že tady můžu být a chci Třinci pomoct k dalším úspěchům.
O změně myšlení po narození syna Damiána
Když jsem se na mistrovství světa stal jedničkou, říkal jsem si, co tady dělám. Bál jsem se, abych neudělal ostudu, neztrapnil se. Ještě první zápas se Švédy jsem se stresoval, jak dopadne. Následující den se mi ale narodil syn a další utkání už jsem chytal klidný. Člověku se v hlavě srovná hodně věcí. Jsem nervák, který se po nepovedeném zápase trápil několik dní. Například po blbé porážce v neděli, jsem v dalším zápase v pátek cítil nervozitu. Říkal jsem si, doufám, že se odrazím. Teď vím, že když budu mít špatný zápas a probudím se vedle mého syna, tak je všechno v pohodě. Nebudu se prohrou užírat, protože vím, že jsou na světě důležitější věci.
O vzpomínce na svého strýce Radka Bonka
Pamatuju si, jak jsme v dětství jeli na Vánoce do Ottawy, kde strejda hrál NHL, a tam jsme s bráchou poprvé stáli na bruslích. Kdyby hokej nehrál, myslím si, že by nás ani nepadlo si ho zkusit. Každé dva roky nám také kupoval výstroj. Naši rodiče se sice snažili, co to šlo, ale finančně by neutáhli, aby dvě jejich děti hrály hokej. Já jsem navíc potřeboval brankářskou výstroj, která je dražší a kluby v tomhle směru tehdy rodičům nepomáhaly jako teď. Nebýt strejdy Radka, nemohli bychom si hokej dovolit.
O novém gólmanském kolegovi Petru Kváčovi
Věřím, že to bude fungovat. Mám tady kolegu, který mě dokáže plně zastoupit, myslím si, že můžeme vytvořit opravdu vyrovnanou dvojku. Kvaky je mladý, hodný kluk, který má chuť se zlepšovat. Možná bych ho pár věcem mohl naučit, ale i já se budu koukat, co se v Budějovicích naučil. Strašně se těším na naší spolupráci. Přál bych si, abychom v Třinci udělali repete loňské sezony.
Foto: ČTK, Martina Sikorová
