Partnerský klub Nadační fond President Cup
MISTR 2010/2011
MISTR 2018/2019
Pohár prezidenta 2010/2011
Pohár prezidenta 2014/2015
Werk Arena Rozpis ledu Fanshop

Volil jsem srdcem. Ke klubu mám silný vztah, říká Erik Hrňa

16.05.2020 · Klub
ERIK HRŇA má ze současného kádru Ocelářů nejvíce startů v klubové historii (489) a zahrál si s Třincem všechna čtyři finále v poslední dekádě, ze kterých vzešly dva tituly (2011 a 2019). Jedenatřicetiletý útočník vstřelil v uplynulé sezoně pět vítězných gólů a v týmové produktivitě mu patřila šestá příčka (11+14). Pokračovat bude pod Javorovým i nadále.

"Společně s Václavem Varaďou jsme se rozhodli s Erikem prodloužit smlouvu, protože je hráčem, který má čuch na góly a má i skvělou střelu z voleje. Stal se z něj univerzál, je výborný i na oslabení a celkově zdokonalil svou obranou hru. Je v týmu dlouho, zažil všechny klubové úspěchy v posledních deseti letech, povahově je super kluk do týmu a stále má chuť vyhrávat. Věřím, že nám pomůže i v další sezoně," uvedl sportovní ředitel Jan Peterek.

Hrňa dodal, že před sezonou byl jedním z jeho cílů, aby si svými výkony řekl o novou smlouvu. "Jsem rád, že jsme se dohodli. Na stole ležely i jiné nabídky, ale jsem v Třinci spokojený a beru ho jako svůj domov. Volil jsem srdcem, mám ke klubu silný vztah a chtěl jsem tu pokračovat."

Hrňa pomohl Třinci loni k titulu 12 trefami v základní části a v play off byl druhým nejproduktivnějším hráčem týmu (4+8) po Martinu Růžičkovi. V poslední sezoně nasázel 11 branek, sedm z nich od ledna. "Začátek jsem měl dobrý, ale došel mi střelný prach. Novou várku mi asi vezli až z Číny a ještě se k tomu na moři zřejmě i ztratili," žertoval Hrňa. "Až ke konci sezony jsem se znovu rozstřílel, dal jsem v posledních zápasech většinu branek. Byla to úleva a věřil jsem, že jsem formu dobře vyladil na play off. Škoda, že už na play off nedošlo."

Chtěl by se ale v příští sezoně vyvarovat hluchým obdobím jako v posledním ročníku, kdy neskóroval dva měsíce v kuse. "Vím, že se ode mě čekají góly. Trenéři mi věří, staví mě na přesilovou hru, protože mám dobrou střelu z první. Někdy to ale nelepí a v takových situacích se o to více soustředím na obranu. Hlavní je, abych byl týmu platný. Nebráním se proto ani jakékoli roli, přijmu i čtvrtou lajnu. Dokonce jsem v poslední sezoně i z pozice třináctého útočníka dal pár vítězných gólů," řekl Erik Hrňa.

Zpytuje svědomí za mladickou nerozvážnost, určitý zlom přišel v mistrovské sezoně 2011

Erik Hrňa přišel do Třince v roce 2007 ze Vsetína, ve kterém okusil i extraligu mužů. V prvních třech sezonách si ale připsal za Oceláře v nejvyšší soutěži jen osmnáct startů. Zlom nastal až v průběhu jeho angažmá ve Znojmě, kde začal ročník 2010/11.

"Určitě mě tehdy ani nenapadlo, že bych na konci sezony mohl zvednout nad hlavu mistrovský pohár. Navíc jsem řešil v té chvíli úplně jiné starosti, vyhodil jsem si v Tipsport Cupu rameno. Zvažoval jsem i operaci, dva měsíce jsem byl mimo hru. Třinec se ozval, když jsem začínal s prvními tréninky. Vůbec jsem nevěděl, jak na tom rameno je. Dokonce jsem přemýšlel, zda jít zpět. Měl jsem obavy, abych si zranění neobnovil."

Dodal, že ale nad strachem převážilo nadšení. "Chtěl jsem hrát extraligu a měl jsem velkou radost, že si mě klub vytáhl do áčka. Potěšilo mě, že o mě vědí. Byla to v dané situaci velká vzpruha," podotkl Hrňa. "Zápas jsem zvládl, rameno vydrželo. Sice mě po pár letech dohnalo, že jsem ho nechal zahojit ve Znojmě jen tak a stejně jsem šel pod kudlu. Ale od té doby jsem skoro furt v Třinci," pousmál se.

Byla to pro něj příjemná změna, v letech 2008 až 2010 vystřídal šest týmů. "Trvalo mi, než jsem se v Třinci prosadil alespoň do čtvrté lajny. Lítal jsem po prvních a druhých ligách, bylo to divoké i vyčerpávající. Unavovalo mě cestování, střídání spoluhráčů nebo stěhování, furt jsem řešil nové pronájmy. Vyměnit dva tři kluby za rok je fakt dost. Přál jsem si v té době, abych někde vydržel celou sezonu a déle. Jsem rád, že jsem to ustál a že jsem se v kádru nějak usadil."

Prozradil, že za krkolomnou cestou stojí i jeho přístup. "Nedával jsem hokeji tolik, jak bych měl. Místo, abych se odpoledne sbalil a šel na zimák, tak jsem se flákal a například hrál videohry. Prostě mladická nerozvážnost. Zpytuju svědomí, že jsem nedřel v mládí více, to bych se prosadil dříve."

Teď je realita jiná. "Dnes vím, že moje práce nekončí společným tréninkem, stejně tak letní příprava je jen začátkem a člověk musí makat i v průběhu celé sezony. Nehledám výmluvy a přidávám si. Lépe se i starám o tělo, třeba před rokem jsem začal i s otužováním a cítím, že mi zlepšila imunita. S věkem mi vše došlo, na stará kolena si to teď vynahrazuju," pousmál se.

Kdo nebo co ho navedlo ke změně si ale nevybavuje. "Je pravda, že letní příprava mě dlouho nebavila. Zejména jsem nesnášel posilovnu. Kluci zvedali v áčku těžké váhy, já jsem se trápil a styděl. Připadal jsem si slabý, demotivovalo mě to. Raději jsem běhal. Nepamatuju si, čím nebo jak se to otočilo, ale dnes mě letní příprava baví. I posilovna. Mám ji i více v oblibě než běh," dodal pobaveně. Rád tráví čas i na horském kole, které mu ještě v dorostu sloužilo jako doplňkový sport a závodil v něm. I teď ho využívá v přípravě na novou sezonu.

"Minulý týden jsem si vyrazil na Javorový. Na kondici je kolo dobré," vysvětlil Hrňa. "Jsem ale moc zvědavý, jak letní přípravu zvládne moje hlava. Poslední dvě sezony jsme hráli finále a končili pozdě. Letní přípravu, která trvá běžně dva měsíce, jsme měli nahuštěnou do pěti intenzivních týdnů. Jeli jsme dvoufázově, byl to záhul, ale rychle utíkala. Teď jsem začal o dva týdny dříve, než nastavili trenéři, a mám za sebou měsíc přípravy. Ale ještě nás čeká minimálně osm týdnů."

O možný nejslavnější gól ho připravil videorozhodčí

Erik Hrňa zažil z osobního hlediska nejvydařenější sezonu před pěti lety. Stal se s 26 góly nejlepším střelcem české extraligy v základní části, poprvé v kariéře si zahrál i v reprezentaci mužů a v jednom ze dvou startů dokonce skóroval proti Rusku. Následně byl v play off nejproduktivnějším hráčem týmu (7+6) a v rozhodujícím finálovém utkání s Litvínovem dopravil ve 46. minutě za bezbrankového stavu puk do branky. Nohou.

Hráči se radovali z gólu, hraniční situaci ještě posuzoval rozhodčí u videa. Branku neuznal. "Vybavuju si ten moment velice dobře. Vznikl (po střele Tomáše Plíhala) závar v brankovišti, dobržďoval jsem a od mé nohy se puk odrazil do branky. Úmyslně jsem do kotouče nekopl, tlačil jsem se do brankoviště a chtěl jsem se také vyhnout soupeřovým obráncům, abych nedostal sodu," popsal Hrňa.

Podle dnešního výkladu by rozhodčí stejný moment vyhodnotili opačně. "Před poslední sezonou nám rozhodčí vysvětlovali pravidla a rozebírali i situace, kdy je gól dosažený bruslí a nohou. Po ukázkách se ke mně naklonil (výkonný ředitel Ocelářů) Marek Chmiel a říká mi: "Tak to jsme trojnásobnými mistry." Podle jejich rozborů by teď stejný gól měl platit, tehdy se asi řídili ještě jinými pravidly," vysvětlil.

Oceláři zápas prohráli 0:2, poslední gól padl při hře bez brankáře. "Už je to jedno, ale kdyby ten můj negól uznali, mohlo finále dopadnout jinak. Psychicky to člověka poznamená, raduje se z branky, která nakonec neplatí. Druhou stranu to povzbudí. Marné. Určitě to mohl být můj nejslavnější gól, kdyby ho uznali a kdybychom to dotáhli."

I když Hrňa oslňoval střeleckou formou, tak si zpětně pochvaluje, že se v té sezoně hodně zdokonalil i v bránění. "Dařilo se mi a dostával jsem na ledě hodně prostoru, dokonce i v oslabení. Z rozborů u videa se člověk bránit nenaučí, musí dostat šanci a trenér Kalous mi hodně věřil. Tehdy se začala moje obranná hra výrazně zlepšovat," pokračoval.

Hrňa prozradil, že ve hře dozadu našel i zalíbení. "Je to dobrý způsob, jak být platný týmu, když se střelecky nedaří. S mou figurou (178 cm, 82 kg) sice nejsem stavěný na hru do těla, ale vynahrazuji to bruslením. Snažím se být nepříjemný při napadání, otravuju hráče, sahám jim do puku, nadzvedávám hokejku. Baví mě hlavně oslabení. Hrajeme ho aktivně, můžu dělat bekům problémy při rozehrávce, nedávám jim šanci si puk podržet a lépe ho rozehrát."

Po úžasné sezoně 2014/15 následovaly tři roky, ve kterých nedal v žádném více než deset gólů. Minulý ročník ale Hrňa zpřesnil mušku, i s play off dal 16 branek a letos nasbíral v základní části 25 bodů (11+14) "Asi mě tehdy posral pták, nevím. Každá střela mi spadla do branky. I ty, které mířily vedle brány, a za vše hovoří, že jsem si připsal i gól zadkem, do kterého mě trefil spoluhráč. Asi jsem si štěstí vybral dopředu, protože třeba další sezonu se to úplně otočilo. I když jsem dělal v přípravě, tréninku i v zápasech všechno stejně, tak branka byla zakletá. Dvakrát jsem dostal i Čiliaka do Zlaté helmy, když jsem měl v obou situacích úplně prázdnou branku a on puk nějak zázračně chytil do lapačky."

Druhého titulu si váží více

Erik Hrňa se usadil v áčku Třince ve 22 letech a svou první kompletní sezonu v extralize proměnil v titul. Jako první se mu vybaví oba góly, které v play off vstřelil, obrat semifinálové série se Slavií z 1:3 na 4:3 a velké osobnosti, s jakými se v kabině setkal.

"Člověk až žasl, v jaké společnosti jsem se jako mladý žabák ocitl, v jedné lajně jsem hrál v semifinále i finále s Honzou Peterkem. Táhla nás Bonkyho lajna s Vencou a Růžou, který lámal rekordy v play off. Obranu dirigoval Lukáš Krajíček. Ale nerad bych zapomněl i na ostatní. Měli jsme skvělý mančaft nejen na papíře, ale i na ledě. Utvořili jsme skvělou partu, stáli při sobě a myslím si, že to bylo v zápasech vidět."

Gólem pomohl i k obratu v sérii se Slavií, prosadil se v šestém duelu. "Byl to můj gól v první play off v extralize mužů a dodnes živě vidím, jak jsem ho dal. Najížděl jsem z pravé strany, chtěl jsem vystřelit nahoru, ale puk mi sjel a prošel mezi betony. Byl to zápas, ve kterém Venca (Varaďa) shodil rukavice a srazil k ledu Vašíčka. Na emoce, jaké jsem prožíval to utkání na střídačce se nedá zapomenout," pokračoval Hrňa. "Do smrti mi zůstane v hlavě i gól, který jsem dal v posledním finálovém utkání s Vítkovicemi. Přihrával mi Marek Zagrapan a střílel jsem z první," doplnil.

Radost z titulu si zopakoval loni, v mistrovské jízdě byl druhým nejproduktivnějším hráčem týmu. "Užil jsem si ho podruhé více, protože jsem více hrál a týmu více pomohl. Při prvním titulu jsem byl mlaďoch, nastupoval jsem ve čtvrté řadě na asi pět minut na zápas," vysvětlil.

Co mu utkvělo v paměti z cesty za druhým titulem? "Ladný postup přes Vítkovice, série 4:0 nebývá častá. V semifinále nás zlobila dvojice Kovář a Gulaš. Góly, jaké dávali, snad nejdou nakreslit ani na papír, a přitom akce zakončovali, jakoby se nechumelilo. I proto jsme prohrávali po domácích utkáních 0:2. Podle mě byl klíčový čtvrtý zápas v Plzni, ve kterém jsme otočili během dvou tří minut z 0:1 na 3:1 a vyrovnali stav série. Ten zápas ukázal, že máme velkou sílu a že se nedáme," vzpomínal Hrňa.

Ve finále postavili Oceláři prognózy hokejových odborníků na hlavu. "Všiml jsem si velkého rozdílu ve třetích třetinách. Měli jsme je perfektní, jako by nás někdo pokropil živou vodou. Asi to byl důsledek toho, že Liberec hodně využíval některé své stěžejní hráče, zatímco my jsme měli zátěž rozdělenou pěkně mezi čtyři lajny. Přitom předchozích čtyřicet minut nás trochu tlačili."

Za nejsilnější okamžik loňského play off označil trefu Ondřeje Kovařčíka v prodloužení, který znamenal vedení 3:2 v série. "Velmi emotivní byl taky Roťákův gól, tři čtyři minuty před koncem. Po jeho brance jsme skákali s Růžou na střídačce a tekly mi slzy. Neubránil jsem se. Věřil jsem, že už to udržíme. Přál bych si, abychom v budoucnu ještě přidali další úspěchy. Je to dobrý pocit, když projíždíte městem i železárnami a ukazujete lidem pohár, sdílíte radost. Chci to znovu zažít," uzavřel.