Partnerský klub Nadační fond
MISTR 2010/2011
Pohár prezidenta 2010/2011
Pohár prezidenta 2014/2015
Werk Arena Fanshop Rozpis ledu

Příběhy fanoušků aneb 20 let života s Oceláři

7.4.2017 · Klub
Skončila aukce hraných dresů Ocelářů z letošního play off. Gratulujeme všem, kteří získali originální artefakt svého oblíbeného hráče! První osobou, která už má ve svých rukách unikátní dres svého favorita, je Justyna Samiecová z Cieszyna. Právě ona se stala jednou z vítězek nedávné facebookové soutěže s titulem Vůle vítězit a za svou koláž „Dvacet let života na třineckých tribunách“ vyhrála dres Kamila Krepse. Při této příležitosti Vám s Justynou přinášíme rozhovor, který je i pilotním dílem nového seriálu o nevšedních příbězích našich nejvěrnějších fanoušků.

Asi každý si pamatuje, kdy byl poprvé v životě "naživo" na hokeji. Jak vypadal tvůj premiérový zážitek, kdy to bylo, kdo hrál, kdo tě na hokej přivedl a pokud to není tajné, tak kolik ti bylo?

Na hokej mě přivedl táta, bohužel si nepamatuji, s kým jsme hráli, ale byly to prázdniny, rok 1997. Bylo mi jedenáct let, strašně pršelo a já se doma nudila, a tak mi chtěl ukázat něco nového. Vím, že mě to hned zaujalo a že jsem snad hodinu ani nepromluvila. Maminka, která tam byla s námi si hned všimla, že mě to nějak baví. Byl to pro mě úplně nový svět. Jako polské dítě, které moc nepřicházelo do styku s ledním hokejem, jsem si najednou zamilovala hokej, češtinu, Čechy, Česko...

Prozradím na tebe, že žiješ v Cieszyně. Proč sis tak moc oblíbila právě hokej, který není v Polsku zrovna tím nejpopulárnějším sportem?

Momentálně žiju v Cieszyně, v tu dobu jsem ale bydlela s rodiči v malé vesničce Dzięgielów pár km od hraničního přechodu v Lištné. Na zimák jsme to měli cca 10 km. Takže česky jsem nemluvila vůbec, jen trošku rozuměla. A proč hokej? Dodnes nevím proč... Asi osud. Stala se fakt nevysvětlitelná věc. Zamilovala jsem si to opravdu hned a moc. Třeba pak už během sezony jsem v podstatě znala celou naši ročenku nazpaměť. Fakt nedokážu vysvětlit proč...

Co ti nejvíc utkvělo ze tvé první návštěvy hokeje v Třinci v hlavě? Byl to kotel, který zní v reálu mnohem intenzivněji než např. v televizi?

O prázdninách kotel nebyl, nebylo to žádné takové "divadlo", byl snad otevřen jen jeden stánek s občerstvením, ale jelikož to bylo nové, tak mě snad fascinovalo vše. Táta mi s radostí postupně vysvětloval pravidla. Z té úplně první návštěvy si právě nevybavuji moc... jen ten pocit, že tam chci přijít zas a zase to vše vidět. Pak během sezony jsem si to už naplno užívala. Kotel mě bavil taky. Jako dítě jsem měla takový sen, že jednou v tom kotli budu též. Úplně zřetelně si pamatuji na jednu holku, která pravidelně zvonila v kotli takovým velkým zvonkem. Později (ve 20) jsem se seznámila s její ségrou.

Od těch 11 let jsi už chodila pravidelně? Měla jsi hned permanentku anebo ta přišla až později?

Ano, chodila jsem pravidelně. První 2-3 roky jsme si kupovali vstupenky na jednotlivé zápasy, pak už jsme se rozhodli, že si koupíme permanentku. První snad 3 roky jsem na hokeji seděla vždy s tátou, ale postupem jsem se rozhodla, že půjdu "za holkami". Určitě každý Třinečák, který chodil v té době na hokej, si vybaví dvě šílené sestry - Máju a Kaju, které sedávaly za střídačkami, tehdy ještě v sektoru A. Tam jsem se v podstatě poznala i s Verčou, se kterou jsme vyhráli soutěž Vůle vítězit.

Podle tvé vítězné koláže jsi aktivní fanynkou Ocelářů už 20 let. Chodíš i dneska na každý zápas? Jak ses změnila během té doby jako fanynka?

Ano, hokej v Třinci sleduji už 20 let, je to tak. I dneska chodím na každý zápas, permanentka je povinnost. Jako fanynka jsem se určitě změnila, už nejsem asi tak hlučná, protože nestojím v kotli, už tolik ani nejezdím na zájezdy, jelikož mi to nedovoluje časově náročná práce. Jedno se ale nezměnilo vůbec, jsem srdcař. Na tribunách mi hrozně vadí pískání na hráče, nekonstruktivní kritika.

Jezdí Vás z Polska na hokej do Třince víc lidí, třeba v partě, anebo jsi "samostatná jednotka"? Kolik mají podle tebe Oceláři v Polsku fanoušků?

Poláků teď jezdí opravdu hodně, a to jak z Cieszyna a blízkého okolí, tak i z Bielska nebo i Żywca. Znám několik lidí z Cieszyna, co fandí, ale abych pravdu řekla, tak jen s několika udržuji nějaký pravidelný kontakt. Myslím, že bych napočítala takových 15 lid (a jsou mezi nimi i Poláci), se kterými se pravidelně bavíme o hokeji a občas se i setkáváme. Jako fanynka si strašně vážím toho, že s několika lidmi tvoříme takovou fajn skupinu lidí, kteří chodí na hokej už mnoho let. Jsem strašně ráda, že jsem je poznala. Mám pocit, že bez nich by to nebylo úplně ono.

Zmínila jsi výjezdy. Na kolika stadionech jsi za ta léta byla a který ti např. ve sbírce chybí?

Asi to nebude nijak skvělá sbírka, ale byla jsem v Praze na Spartě v Holešovicích, pak ještě v Edenu a v O2 Areně na Slávce, dále pak Pardubice, Zlín, Vsetín, Brno, Znojmo, Havířov, Vítkovice... nevím, jestli si ještě na něco vzpomenu. Většinou se jezdilo pravidelně do Pardubic, na Zlín, do Prahy. A ještě jsme se minulý rok podívali do Olomouce.

Takže jinak... Kde jsi nikdy nebyla? A jsou vůbec ještě místa, které tě dnes, po 20 letech strávených na tribunách lákají?

Nebyla jsem nikdy v Plzni nebo v Boleslavi, v Litvínově. A jestli mě to láká? Hokej mě láká vždy, ale často to nevyjde časově. Nicméně věřím, že se ještě na nějaká nová místa podívám. O prázdninách jsme byli i v Popradu anebo jsme pravidelně jezdili na Rona Cup do Trenčína.

Musím na tebe prozradit jednu věc. Dnes už chodíš na hokej i s manželem a společně navštěvujete i zápasy mládeže Ocelářů, že?

Ano, láska k Ocelářům mi přinesla do života i mého současného manžela. Seznámili jsme se na hokeji! Bylo to zhruba deset let po mé hokejové premiéře. To už jsem chodila do kotle. Seznámili jsme se v autobusu na cestě do Prahy. Je strašně fajn, když spolu můžeme jít na hokej, protože oba fandíme. Jeden druhému nevyčítá, že zas někam jde a nebude celý večer doma. Navíc máme o čem mluvit a o čem diskutovat. Občas to třeba i skončí hádkou, ale hokej je u nás doma prostě pořád téma číslo jedna. Hlavně mám ale strašnou radost, že i manžel je Ocelář! Neumím si představit, že by nebyl. To bych asi nezvládla. Právě mé návštěvy zápasů mládežnických týmů Ocelářů jsou manželovou zásluhou. Většinou prostě jedu s ním a musím uznat, že mládežnický hokej je taky velmi zajímavý.

A ještě jedna otázka, která musí zaznít. Tvůj nejsilnější zážitek s Oceláři? Je jasné, že titul v r. 2011 byl největším sportovním úspěchem klubu, ale ty jako fanynka můžeš mít úplně jiný top zážitek z hlediska emocí…

Nejsilnější zážitek je spojen s mistrovskou sezonou. Je to několik posledních vteřin závěrečného finále ve staré WERK ARENĚ. Takový ten okamžik, když víš, že to už soupeř neotočí, že to je jasné, že jsme to zvládli, že máme historické zlato, ale ještě to úplně nepřijímáš jako fakt. Seděla jsem za brankou, na dřevěné lavičce dole u mantinelu a cítila jsem, jak vlní celé plexi - lidi ho rozhýbali. Všude kolem všichni skákali a řvali, byl to takový hluk, že člověk měl pocit, že asi hned odletí střecha. To bylo tisíckrát intenzivnější než pak už oslava titulu na ledě. Věřím, že ještě něco podobného zažijeme!