Chci teď pracovat pro novou ocelářskou vizi, hlásí Jiří Polanský

7.5.2017 · Martin Stebel
Minulá sezona pro něj byla poněkud rozporuplná. Po vynuceném odchodu z Třince našel znovu herní pohodu a zdravé sebevědomí v zemi helvétského kříže. Nyní se však vrací do oddílu, díky kterému si postupem času vybudoval pověst mimořádně tvořivého centra. Očekávání ohledně jeho osoby budou velká, on je však připraven tuto nesnadnou výzvu přijmout. "Mám teď větší zodpovědnost vůči všem, kdo mi věří. Musím to odčinit nikoli slovy, ale výkony na ledě," konstatuje JIŘÍ POLANSKÝ.

Jirko, jak budeš zpětně vzpomínat na švýcarské angažmá?

Poznal jsem trochu jiný styl života. Musím říct, že po hokejové stránce to nebylo na úrovni české extraligy. Byl jsem tam tři a půl měsíce a věnoval jsem se hlavně hokeji, ze zápasu či z tréninku jde člověk vždy rovnou domů za rodinou, zbyl čas akorát na procházky. Okolo ostatního života jsem toho neměl příležitost moc zažít. Mohl jsem ale na vlastní kůži poznat, jaké to je, když je země rozdělena na kantony, kde se mluví francouzsky, italsky či jejich "německou švýcarštinou". Někdy to byl opravdu docela zmatek. V kabině byla pochopitelně oficiálním jazykem angličtina. Vylepšil jsem si tedy aspoň tento jazyk.

V Oltenu se ti pravidelně dařilo bodovat. Jaká byla tvoje role v týmu?

V týmu jsme byli jen dva cizinci. Vedení klubu od zahraničních hráčů vyžaduje tisícíprocentní nasazení, ať už v tréninku či v utkání. Věděli, že cizinec musí zakládat útok, projet střední pásmo, v útočné třetině něco vytvořit. Musí pořádně vystřelit, nahrát, eventuálně si vybojovat faul. Byla to velká zkušenost, vyzkoušet si roli cizince, protože tým na vás spoléhá daleko víc, než když máte tým plný skvělých hráčů, kdy může rozhodnout prakticky kdokoliv. V Oltenu to bylo o třech až čtyřech hráčích, kteří plnili dominantní roli a museli od prvního tréninku tým vést. Tíha zodpovědnosti byla opravdu velká. Zápas se vám musí podařit, v opačném případě vám to vždy narovinu důrazně řekli. Byla výhoda, že jsem do Oltenu šel dobře připraven, nebyl jsem po zranění, navíc měl jsem obrovskou chuť do hokeje a to mi hru ve Švýcarsku hodně usnadnilo. Jsem Oltenu velmi vděčný, že mi dal prostor.

Švýcarskému mužstvu se nepovedlo postoupit do elitní ligy. Zkoušeli tě přemlouvat, abys zůstal i pro další sezonu?

Zájem z jejich strany byl. Od samého začátku jsem jim ale říkal, že pokud bude šance, vrátím se zpátky do Třince. I v době mého odchodu během prosince bylo řečeno, že stále jsem třineckým hráčem, pro mě ty vztahy neskončily. Stala se situace, která se stala, vzít zpátky to už nemohu, ale nikdy jsem nepřestal být hráčem Ocelářů. Klub přece se mnou nepočítá jen kvůli mému jménu. Jsem tady proto, abych připravil spoluhráčům akci, abych tady předváděl výkony jako v minulosti. Je to vše o práci na ledě, ne o jménu Polanský.

Vedení Ocelářů nastolilo v klubu novou filozofii, díky které dostanou větší prostor mladší hráči...

Je to určitě správná cesta, protože Oceláři mají skvělé mládežnické výběry. Všichni kluci musí už v mládi vidět, že pokud budou na sobě pracovat a dřít, mají šanci se v extralize zabydlet. Navzdory tomu, že Oceláři zvolili novou vizi, kdy chtějí dát větší prostor mladším, tady zůstalo dost starších a kvalitních hráčů. Já budu jen rád, pokud budu mezi nimi. Pokud bych měl k sobě dostat mladé hráče, bude to krásná role a těšil bych se.

Do pozice mladšího hráče, který čeká na svou extraligovou šanci, se umíš asi dobře vcítit. Ty sám jsi musel být dlouho trpělivý...

Vzpomínám na to, když jsem v šestnácti do Třince přišel. Se spoluhráči jsme tehdy stáli přilepení za mantinelem a koukali jsme na extraligu. Nejprve tam šel Martin Havlát, poté David Appel, Patrik Moskal, potom jsem se dostal na řadu já. Všichni jsme si ale museli ty zápasy "odpozorovat" a všichni jsme si říkali, jaké by to bylo hezké, jít si sednout na extraligovou lavičku alespoň na pozici třináctého útočníka. Ještě před námi se to povedlo Honzovi Markovi či Vencovi Pletkovi. Když kluci uvidí, že to je možné, tak se mohou jen zlepšovat.

Vnímáš jako výhodu, že Oceláře bude nově trénovat dvojice tvých bývalých spoluhráčů?

Marka Zadinu si pamatuji ještě z dob, kdy jsme hráli snad první play-off proti Zlínu. On jel nájezd, který proměnil. Měl jsem jet jako druhý a chtěl jsem střílet na lapačku, ale Marek jel první a zvolil právě tohle řešení. Říkal jsem mu trochu vyděšeně: "Záďo, teď jsi mi ukradl nápad, já teď nevím, jak zakončit". Nakonec jsem střílel mezi nohy a byl z toho gól. Záďu jsem vždy dost pečlivě sledoval, protože byl taky pravák. Na ledě jsem samozřejmě zažil i Vencu Varaďu, ale ani v nejmenším nečekám žádné úlevy. Naopak. Mohou být ke mně oba dva přísnější, což je ale správně. Znají Poldu delší dobu a vědí, co mohou ode mně čekat.

Dá se předpokládat, že příští sezonu budeš ze všech stran pod větším drobnohledem. Motivace ukázat, že si stabilní místo v kádru zasloužíš, bude určitě výrazně zvýšena...

Uvažoval jsem o tomto mnohokrát. Když máte štěstí, být v jednom klubu tak dlouhou dobu, musíte si motivaci každý rok hledat znovu a znovu. Abyste hokej nedělali jen z povinnosti, ale aby vás hlavně bavil. Není to ale motivace vůči bývalému trenérovi, spíš vůči fanouškům a všem lidem, kteří mě podporovali a dodávali energii. Mám motivaci i vůči rodině, protože už vím, jaké to je, stěhovat ze dne na den své nejbližší pryč. Mám motivaci i vůči klukům v kabině, aby viděli, že na to stále mám a budu dělat věci na sto procent. Aby mi znovu věřili. Polda udělal po 19 letech v Třinci průšvih. Je hodně jednoduché říct - to se nesmí stát! Kdo ale po tak dlouhé době nikdy nešlápl vedle? Motivaci tedy mám směrem k vedení, spoluhráčům, fanouškům, i k rodině. Letos si na nedostatek motivace stěžovat opravdu nemohu. Co bylo, to už nemohu vrátit. Mám teď větší zodpovědnost směrem ke spoluhráčům, musím to odčinit výkony na ledě. Neodčiním to povídáním, ale právě pouze těmi činy. Chci teď pracovat pro novou ocelářskou vizi, která se mi moc líbí!